Film Julia Ševčíka natočený podle scénáře Petra Kolečka a Alexe Königsmarka je bezesporu ambiciózní – odráží se to v jeho distribuční strategii, v mezinárodním obsazení, ale především v úkolu, který si vytkl: zobrazit mimořádně komplikovanou osobnost Jana Masaryka, a učinit to navíc na ploše relativně krátkého časového údobí.
Za rámec snímku lze považovat údajný Masarykův několikaměsíční pobyt v sanatoriu pro duševně nemocné po jeho odchodu do USA na samém konci roku 1938. Po Mnichovu se dosavadní velvyslanec ve Velké Británii propadá do depresí, a dokonce se mu vrací duševní nemoc, kterou mu diagnostikovali už před čtvrtstoletím při jeho tehdejším pobytu v USA. (Zařízení ve Vinelandu v New Jersey, kde pobýval tehdy a kam se ve filmu vrací i tentokrát, je ovšem především pomocná škola, třiapadesátiletý muž by se v ní tedy zřejmě vyjímal ještě podivněji než před lety pětadvacetiletý mladík.)
  |
Pečuje o něj německý uprchlík doktor Stein, kterého trucovitý a dětinský Masaryk příležitostně označuje za nacistu. Ze sanatoria občas Jan vyrazí přednášet, tehdy také mimo jiné pozná svou budoucí přítelkyni, hudební kritičku Marcii Davenportovou (ve skutečnosti ji potkal až v roce 1941).
Nenávist k Benešovi
Především se ale diváci spolu s Masarykem co chvíli vracejí k předcházejícím událostem. Je jim předvedeno, jak si nekonvenční diplomat dovedl vyrážet z kopýtka: špásuje se ženami, šňupe kokain a extaticky tančí – to vše se ale odehrává v dost povrchní zkratce a bez valné přesvědčivosti. Karel Roden má sice pěkně vytvořenou „masarykovskou“ pleš a v brýlích se svému předobrazu celkem podobá, ale v těchto scénách citelně postrádá živočišné charisma a osobní kouzlo, které by z něj mělo vyzařovat.
Masaryk ovládl České lvy. Získal rekordních dvanáct sošek |
Nejobsáhleji se snímek věnuje Masarykovu diplomatickému úsilí, kdy se jako velvyslanec v Británii krátce před Mnichovem snaží dosáhnout sluchu u špiček britské a také francouzské politiky a přimět je, aby neopustily Československo v jeho odhodlání bojovat proti německé agresi. Jednání, která vede, jsou složitá a vyčerpávající (pohříchu i pro diváky), a když už to vypadá, že se snad přece podařilo vykřesat jakousi naději, přichází krach.
Filmový Masaryk se dostává do ostrého rozporu s Edvardem Benešem, obzvlášť ho zasáhne, když se dozví, že si údajně Beneš od mocností objednal jejich ultimátum jako alibi k ústupkům. Sám sobě Masaryk vyčítá selhání a Beneše nenávidí. Přesto se zanedlouho stane ministrem zahraničí v jeho exilové vládě – a tady už se snímek s diváky loučí. Neukazuje tedy nejen složitý začátek, ale ani vypjatý a bizarní konec Masarykova osobního i veřejného života. Bez obojího je přitom jeho portrét nutně jen kusý a nedostatečný.
Zvolený výsek, podaný navíc v poměrně nespojitých přeskocích z jednoho místa a času do jiného, na zobrazení a vysvětlení Masarykova údělu nestačí. Z významné části také snímek předvádí svou ústřední postavu ve stadiu ataky duševní nemoci – tudíž může těžko vypovídat o jejím skutečném charakteru či názorech.
Tíže zodpovědnosti za zděděné jméno i republiku, komplikované vzpomínky na otce, rozpor mezi povinností a bohémskou povahou, to vše je tu spíše jen snaživě popsané, poskládané vedle sebe a povrchně ilustrované. Nedaří se vytvořit ze všech těchto ingrediencí skutečně silnou a dramatickou syntézu. Více než o propracovaný portrét Masarykovy osobnosti jde o další disputaci dobových postav nad mnichovským traumatem, jakou nabídlo například televizní České století. A popravdě řečeno nepůsobí Masaryk ani o mnoho výpravněji. Angažmá zahraničních herců do příslušných rolí je sice dobrý a následováníhodný počin, jejich výkon ovšem bohužel většinou také odpovídá spíše televizním standardům.
Celkově Masaryk vypadá jako pokus zpestřit poněkud úmornou hodinu dějepisu trochou fabulace, spekulací a pikanterií. Přičemž ve výsledku publikum ani neví, jak moc a v čem vlastně může Masarykovi věřit.
Masaryk ČR, SR 2016 Režie: Julius Ševčík |
