Právem? Samozřejmě. Třebaže úroveň jejích novějších desek i jejích koncertů je takříkajíc kolísavá. Večer víceméně jen potvrdil všechny přednosti i některé slabiny, které produkce Metalliky, zejména ta živá, již léta (až na výjimky) vykazuje.
Začněme tím možná nejdůležitějším, co kapele určitě nelze ani po 37 letech existence upřít. A tím je energie, téměř hmatatelně citelná radost z hraní (přitom bývaly i doby, kdy Metallica v důsledku hluboké vnitrokapelní krize obojí spíš jen markýrovala) a neméně upřímná snaha o co největší komunikaci s fanoušky.
  |
Tu jen podtrhávalo čtvercové pódium umístěné uprostřed haly, umožňující ještě mnohem bezprostřednější kontakt. Ne že by to byla nějaká převratná věc, ostatně i samotná Metallica již v minulosti k podobnému řešení sáhla, ale zdánlivě poměrně decentní scénické pojetí bylo „vychytané“ do nejmenších detailů, včetně efektních projekčních krychlí pohybujících se nad hlavami muzikantů.
Jistým technickým problémem se ukázala pouze nemožnost dosáhnout toho, aby byl zvuk pokud možno všude v prostoru haly přiměřeně intenzivní a čitelný. Soudě dle následných ohlasů návštěvníků, dost záleželo na tom, zda jste měli lístek ke stání na ploše, k sezení na níže položených tribunách nebo až takříkajíc pod střechou – a nedá se zřejmě jednoznačně určit, co tentokrát bylo výhrou v pomyslné loterii.
Protože Metallica se stále nachází na turné k prozatím poslednímu, v roce 2016 vydanému (dvoj)albu Hardwired... To Self-Destruct, nebylo až takovým překvapením, že z něj zahrála hned sedm skladeb. A stejně tak nemohlo překvapit, že ty se u publika setkaly s nepoměrně chladnější odezvou než léty prověřené kusy.
Je to přirozené a nesouvisí to až tak s jejich kvalitou, tedy s tím, že vedle strhujících, téměř mladistvě agresivních thrashových vypalováků jako Hardwired, Moth Into Flame nebo přídavkového Spit Out The Bone došlo i na nepříliš záživnou píseň Dream No More či až únavně dlouhý „polocajdák“ Halo On Fire.
Příznivci „zlatých starých časů“ však rozhodně neostrouhali. Klasické osmdesátkové songy, jež kdysi pomáhaly definovat thrash metal, způsobovaly výbuchy nadšení, ať už šlo o Seek & Destroy, For Whom The Bell Tolls, zvolna gradující Welcome Home (Sanitarium) nebo podobně vystavěnou protiválečnou One, která jedinečným způsobem postupně přeroste z tklivé balady až do nekompromisního kvapíku.
Dostalo se samozřejmě i na nejslavnější počin Metalliky, tedy eponymní „černé“ album z roku 1991 (Sad But True a v přídavcích pak Nothing Else Matters a Enter Sandman), ovšem vrcholem koncertu zřejmě byly explozivním nábojem nabitá předělávka Am I Evil? od pozapomenutých britských heavymetalistů Diamond Head, jež plynule přešla v nemenším drajvem napumpovanou píseň Fuel (která jediná zastupovala dvojici alb Load a ReLoad z druhé půle 90. let), a titulní skladba dalšího klasického počinu Master Of Puppets (1986) na závěr základní hrací doby.
Otázkou je, jak dlouho budou fanoušci vzpomínat na šok, který jim Metallica způsobila zhruba v polovině svého dvě a čtvrt hodiny trvajícího vystoupení. Zajímavostí její současné Worldwired Tour totiž je, že pro všechna místa, kde hraje, její polovina, kytarista Kirk Hammett a basák Rob Trujillo, speciálně jen na ten jeden inkriminovaný večer připraví nějakou známou „místní“ písničku.
A když v Praze, věřte nevěřte, vytasila Jožina z bažin od Ivana Mládka(!), kterého se Trujillo snažil odzpívat legračně neumělou češtinou, spadla všem přítomným čelist až na podlahu. Na druhou stranu, nemá smysl to brát jinak než jako těžko opakovatelný mimořádně bizarní vtípek a nic víc. Člověku jen vrtá hlavou, který dobrák kapele poradil zrovna tuhle věc...
Jinak ovšem Metallica, jak už bylo v úvodu zmíněno, zasvěcené těžko něčím zaskočila. Odvedla svůj očekávaný standard, k němuž bohužel patří i rytmicky občas kulhající výkony bubeníka Larse Ulricha. Tu a tam hlasově ne zcela jistý byl také James Hetfield a jeho kytarový kolega Hammett pro změnu zahrál skoro až bolavě nečistě vybrnkávaný úvod baladického megahitu Nothing Else Matters. Úhrnem to ale přes veškeré výhrady byl dobrý koncert.
