Bylo to na spadnutí a vlastně šlo skoro o jakousi morální povinnost: zapátrat ve vlastní zásobárně mlhavých historických informací, poloautentických mýtů a romantických fantazií a nabídnout protějšek úspěšných seriálových projektů, jako jsou severští Vikingové (vytvoření kupodivu v kanadsko-irské koprodukci) nebo nověji němečtí Barbaři, oba k vidění na Netflixu.
Nejvýpravnější seriál v historii Slovenska, natočený v koprodukci s Ukrajinou a nazvaný Slované, nastartovali tvůrci dobře známí i za slovenskými hranicemi, režisér Peter Bebjak (v Česku vytvořil například minisérii Herec) a kameraman Martin Žiaran, posléze se práce ujali další tvůrci ze Slovenska i Ukrajiny. Mezi hereckými hvězdami byl například i Marek Vašut, který se ovšem v seriálu příliš neohřál, neboť jeho postava obdařená krásným plnovousem padla za oběť zápletce už v prvním dílu.
Slovany vysílá od března slovenská televize Joj, finále přijde v květnu. Začátek vysílání vypadal z hlediska sledovanosti velmi dobře: první epizoda byla nejsledovanějším pořadem dne a dívalo se na ni až 639 tisíc lidí. Už třetí epizodu ale vidělo jen 366 tisíc diváků a pátý díl začátkem dubna 341 tisíc diváků. Kritický ohlas na Slovensku je přinejlepším vlažný, výmluvný je kupříkladu titulek recenze serveru Sme.sk: „Kto bol lenivý prepnúť, videl prvý diel Slovanov“.
Cizinec znesvětil postřižiny
Čeští diváci si na oficiální příležitost zhlédnout Slovany v plné kráse musejí počkat, anebo se dostat do dosahu vysílání Jojky. Kdo si chce ale udělat předběžný obrázek, může třeba na stránkách televize Joj zhlédnout alespoň trailery a přečíst si obsah jednotlivých dílů: tato úsporná metoda má bezpochyby i své výhody.
A o čem že tedy Slované přesně jsou? Děj se odehrává v sedmém století kdesi v Karpatské kotlině a divákům jsou představeni obyvatelé malého slovanského hradiště Veľký stôl a sousedního velkého hradiště s exotičtějším jménem Furnau. Každé hradiště má svého stařešinu, kněze/kouzelníka nazývaného žrec a také po jedné sympatické mladé ženě. Zatímco malý Veľký stôl má hodného starého stařešinu Bohdana a zlého mladého kouzelníka Čarada, Furnau má (od druhé epizody) zlého mladého stařešinu Radúze a starého hodného kouzelníka Sokola.
Sympatickými ženami jsou v případě Furnau hodná manželka zlého Radúze Lada a v případě Veľkého stôlu nejhodnější mladičká bylinkářka Draha nadaná zázračnými schopnostmi a těšící se přízni bohyně Mokoš. Zavilý žrec Čarad má naopak v komunikaci s bohy velké rezervy, zvládá jen lesní duchy. I s těmi ovšem dokáže napáchat nepříjemnosti srovnatelné s neustálým dorážením Avarů.
Příběh začíná (shodou okolností stejně jako v případě zmiňovaných Vikingů) v čase iniciačního rituálu, zde postřižin: ty jsou ovšem překaženy zjevením záhadného a málem mrtvého cizince, jehož Draha vzkřísí. Osazenstvo hradiště (překvapivě ochotné naletět na cokoliv Čaradovi a zároveň překvapivě úzkoprsé v akceptaci divotvorných schopností Drahy) se na něj dívá s krajní nelibostí až do chvíle, než jej těsně před popravou vykoupí od trestu smrti stařešinova nevyléčitelně nemocná manželka, jež tímto způsobem podstoupí eutanázii.
Poté už je cizinec našincem a dostává jméno Vlad. Své vlastní jméno totiž nezná a z paměti mu zmizelo cokoli spojeného s jeho pravou identitou. Mluví však perfektně slovansky a také jinými jazyky, je to schopný bojovník a má i obchodnické vlohy. Kdopak to asi bude?
Slunečná v Karpatech
Záměr Slovanů je zřetelný: dokázat, že není důvod, proč by se příběhy z této části světa nemohly stát základem pro atraktivní televizní podívanou, zvlášť když jim vydláždily cestu již zmiňované západní seriály. A budeme-li spravedliví, co do věrohodnosti nebo autenticity na tom oceňovaní Vikingové nejsou zase o tolik lépe; tam i onde vedou postavy ze sedmého, respektive osmého století dialogy našich současníků, předvádějí ukázky historického šermu a zahalují se tajuplným hávem zpětně vyfabulovaného magického myšlení.
Jde ovšem o proporce a provedení jednotlivých složek: Slované se do magické, „staroslavné“ a rádoby poetické roviny svého vyprávění položili s takovou vervou, že z něj učinili nefalšovanou pohádku. Ovšem pohádku zároveň do patnácti let nepřístupnou, naivní a značně roztahanou. Naivita je určující princip i těch částí děje, které se obejdou bez kouzel, a story jednotlivých postav se často blíží zápletkám spotřebních seriálů ze současnosti. Pokud jde o slibovanou výpravnost, ta má své zřetelné hranice a nějakých skutečně úchvatných scén se diváci Slovanů patrně nedočkají.
Čeští filmaři zůstali při výrobě Slovanů stranou a asi nemusejí litovat. A kdyby přece, mohli by se k tématu postavit tak jako Norové, kteří nabídli vlastní parodickou verzi vikingských dobrodružství s názvem Seveřané. Ta je ostatně ze všech jmenovaných seriálů zdaleka nejzábavnější.
