Sophie Hunger se proslavila jako interpretka sofistikovaného folku ovlivněného jazzem. K nám ji poprvé přivezl jako předskokanku trumpetista Erik Truffaz, v Kanadě hrála například před Madeleine Peyroux a působilo to přirozeně. Album Molecules zachycuje zásadní obrat. Zatímco dříve písničkářka s nadsázkou označovala svůj žánr jako „minimalistický folk-jazz“, nyní mu říká „minimalistický elektronický folk“.
Inspirace Berlínem
Změnu hudebního směřování přitom Sophie vysvětluje dvěma zásadními změnami životními. Jako dcera diplomata bývala zvyklá žít kosmopolitně, krom Švýcarska vyrůstala i v Německu a Anglii. Nedávno se ovšem trvale odstěhovala do Berlína. O volných sobotách začala chodit do kultovního klubu Berghain, kde ji nadchla tamní taneční scéna, vystavěná mj. na zvuku starých analogových syntezátorů ze 70. a 80. let. Pochopitelně ji už dříve okouzlila také estetika berlínského období Davida Bowieho. Svoji inspiraci „zvukem města“ vyjadřuje písní Electropolis.
Druhá změna byla osobní, citová. Způsobil ji rozchod s partnerem, ze kterého se Sophie Hunger rozhodla vyzpívat. K tomu jí jako hudební prostředek nejlépe vyhovoval právě temný, dekadentní syntezátorový sound. I když akustickou kytaru stále občas bere do rukou, vystavěla na ní třeba baladu Silver Lane.
RECENZE: Egypt Station Paula McCartneyho. Se Skarabem na svižné cestě do Egypta |
Jako singl a tudíž reprezentativní píseň vybrala zpěvačka There Is Still Pain Left. „Text pojednává o rozpadajícím se vztahu s člověkem, který se sám v nitru rozpadá a životní styl ho vede jen k další a další bolesti. Jsem připravena na zlé časy a ochotna obětovat cokoliv výměnou za rozkoš ze sebeničení,“ shrnula obsah skladby poněkud pateticky. Ale umělkyně má na taková prohlášení právo, působí-li její výpověď důvěryhodně. Což platí.
Další změnu, i když „jen“ komunikační, představuje rozhodnutí písničkářky nazpívat album poprvé celé v angličtině (až na pár veršů v Coucou), ačkoliv dříve s chutí střídala texty anglické, německé, francouzské a italské.
Anglického zvolila Sophie Hunger i producenta Dana Careyho. K jeho dřívějším klientům patřili například Bat For Lashes, Tame Impala, Fatboy Slim či Bloc Party. Už to vypovídá o do jisté míry „popovějším“, byť zároveň chmurnějším soundu, jakého chtěla zpěvačka dosáhnout.
Bez nihilismu
Přestože psaní písní ovlivnil podle autorky hořký konec vztahu, ne uzavírá se do vlastních citů, natož aby se zaobírala jen otřepanou milostnou tematikou. Jako obvykle umělecky zobecňuje, osobní pocity ji akorát nasměrovaly k tomu, aby vnímala především méně veselé stránky reality. „Prošla jsem si rozchodem, který mi připadal jako naprostý rozpad všeho na molekuly. Ježe tentýž proces vidím všude okolo, kde se rozkládají společenské a politické systémy,“ vysvětlila Sophie Hunger zároveň i název alba Molecules.
Písnička ovšem nespadla do pasti jednobarevného nihilismu, byť sugestivní bolestínství převládá. Z osobní zkušenosti totiž vyvozuje: „Možná je onen rozklad na molekuly jediný způsob, jak všechno zase správně poskládat a dostat se dál.“ Zřejmě odtud se berou v některých písních optimističtěji znějící, sofistikovaně synthpopové názvuky. Nezmizela ani ironie, která šlehne hned v úvodní skladbě She Makes President.
S novým repertoárem se Sophie Hunger vrátí i do Česka, zahraje 11. listopadu v pražském Paláci Akropolis. Určitě půjde o jiný koncertní zážitek než během předchozích návštěv, ovšem ztráty přesvědčivosti písní se kvůli změně zvukového kabátu bát nemusíme. Dokonce i tvárnému, podle potřeb expresivnímu i křehkému hlasu zpěvačky vyhovuje překvapivě stejně dobře elektronika jako dřívější akustická aranžmá.
SOPHIE HUNGER: MOLECULES Vyd. Supermoon/Caroline Int. 2018 |
