Podnik sice postupuje kupředu tempem kniha ročně, ale co titul, to událost. Loni Charles Burns s trilogií Naposled, letos, před pár týdny, Jim Woodring a Mrakobití. Zatímco Burnsova kniha podala zevrubnou a detailní zprávu o jednom podvědomí, které se provalilo do reálného světa, Woodring je minimalista. Jeho stostránkové album je jako groteska z úsvitu kinematografie: černobílé a němé. Jediná slova stojí na obálce, kde autora chválí mimo jiné slavný režisér Coppola a neméně slavní kolegové z komiksové branže, jako je Scott McCloud nebo Chris Ware. A chválí, div že nepřechválí. Skloňují uhrančivost, dokonalost, vizionářství, genialitu. Právem?
Babice a hromosvod
Dysfunkční superhrdinská rodinka. Komiks Umbrella Academy ukazuje odvrácenou stranu záchrany světa |
Woodring, ročník 1952, má stylem blízko k syrovým, „podzemním“ světům Roberta Crumba, otce-zakladatele nezávislého amerického komiksu, který frekventuje všechny ty prvky, s nimiž se mainstream nechce mazat. Všemožné úchylky a posedlosti, odvrácenou stranu všedního dne, psychické stavy, po nichž pase v umění zejména horor, případně vědecká fantastika, v medicíně pak psychoanalytická terapie. Woodringův hrdina, spíš antihrdina, se jmenuje Prasan. Vnějškově jde o bezpohlavní směs lidského a zvířecího, otylého nešťastníka s prázdným pohledem a tváří zrůzněnou bolestí; vnitřně pak o zajatce cizí vůle. Tu představují jednak dvojice zlovolných babic s ptačími rysy, jakési čarodějnice z dávných věků, jednak vyzáblá postavička, namíchaná z archetypů ďábla a luny. Příběh se pak vine po jasné cestě: Prasan jde z utrpení do utrpení, prochází kruhy pekla, aniž by bylo jasné proč, odkud a kam.
Cesta je tu cílem. Komiks, kreslený klasickým redisperem a černým inkoustem, stojí na halucinačních, fantazijně rozvitých kreacích a postupech, na metamorfózách, kolážování odlišných realit, které nakonec skládají vlastní, jedinečný vesmír. Podivné rostliny, podivná zvířena, okna do cizích dimenzí a k tomu jako ostré koření magie, rituály, mýty, neznámé síly a hnutí. Ve výtvarném projevu by si Woodring padl do noty se surrealisty od Ernsta po Švankmajera, ve filmu s Cronenbergem nebo Lynchem sedmdesátých a osmdesátých let, v komiksu s Jodorowským, v literatuře pak třeba s Václavem Kahudou v Příběhu o baziliškovi. Prasan má samozřejmě silný symbolický potenciál, funguje jako hromosvod pro nenávist, respektive strach a slabost druhých – v reálném světě tedy trpí za všechny opovrhované menšiny, kanalizuje všechny patologické fašismy, xenofobie, ješitnosti a sobectví, které vyvěrají napříč společností.
Od popelnic k upanišadám
Podle slov na webu nakladatelství to vypadá, že Mrakobití bylo jistou sebeočistou i pro autora, snahou vykreslit se z démonů, kteří na něj doráželi. Woodring prý od dětství trpěl paranoií, halucinacemi, nočními můrami. Nedostudoval školu, pracoval jako popelář a obsluha u dětského kolotoče, propadl alkoholu. Načež vyměnil mortido za libido a realizoval se v kresbě. Dnes studuje upanišady, medituje a žije rodinným životem. Komiks ho normalizoval, vrátil sobě i světu.
Není sám, podobnými hlubinnými přerody prošli zmíněný Jodorowsky a jeho dlouholetý spolupracovník Moebius, viz například jejich nedávno vydané album Šílená ze Sacré-Coeur. Ovšem s přínosem této dvojice dějinám světového komiksu se Jim Woodring může sotva rovnat. Pár vrstev, potažmo rozměrů tady chybí. Takže k hodnocení nabídnutému výše: uhrančivost – každopádně, dokonalost – možná, vizionářství a genialita – tak napůl.
JIM WOODRING: MRAKOBITÍ Trystero, Praha 2018 104 stran |
