Ne každý filmový debut renomovaného britského divadelního režiséra dopadne jako Americká krása. Ale ani pečlivě, citlivě, elegantně vyprávěná romance, která svým důrazem na schopné obsazení a krásný retro vizuál nedělá své předloze ostudu, není úplně málo.
Zadaptovat novelu Ian McEwana Na Chesilské pláži, která se ohlíží za naivitou, nezkušeností a chybami mládí, si za svou celovečerní filmovou prvotinu zvolil padesátník Dominic Cooke. Bývalý úspěšný ředitel londýnského divadla Royal Court se i českému publiku už představil díky druhé řadě shakespearovského televizního cyklu V kruhu koruny a dvěma přenosy NT Live, moderní Shakespearovou Komedií omylů před šesti lety a loni Sondheimovým muzikálem Follies. Ten nejlépe ukázal jeho schopnosti střídat časové roviny a mísit nostalgii s hořkostí.
  |
Na Chesilské pláži se víceméně drží klasického britského žánru spořádaných, výstavních kostýmních dramat. Což odpovídá faktu, že příběh jednoho páru se odehrává v roce 1962, pro většinu stále ještě době svazující nevinnosti, kdy ještě ani Beatles nebyli slavní. Dvaadvacetiletí čerství absolventi univerzity, houslistka Florence a historik Edward, se milují celou svou duší, o tělesném milování toho ale ani jeden moc neví. A se svou výchovou o něm ani neumí mluvit. Jádro jejich neporozumění leží v tom, co ani jeden nedokáže tomu druhé sdělit – jeho přílišná touha a její přílišný strach.
Rozkouskovaná svatební noc
RECENZE: Hovory s TGM. Masaryk nechce být tatíček |
V jejich vyjádření ovšem selhává i film, jenž si od svatební noci odskakuje ve flashbacích k rodinným historiím a epizodám z jejich vztahu a hledá mezi minulostí a přítomností různě přesvědčivá spojení. Snímek totiž nejspíš s ohledem na diváckou přístupnost tlumí klíčové sexuální projevy. A ani tak skvělí herci, jaké Cooke našel v Saoirse Ronanové a Billym Howlem, nedokážou modernímu publiku z mnohem liberálnějších poměrů přetlumočit veškeré pohnutky svých postav tak dobře, jako to umí kniha.
Na Chesilské pláži proto funguje lépe jako vizuální doplněk novely, která nyní vhodně vychází znovu s filmovou obálkou. Stručný, soustředěný příběh se na plátno dostal skoro celý a filmová verze nefrustruje pocitem, že bylo příliš mnoho vynecháno a že děj překotně klopýtá. Mozartův kvintet v ní zní ve vší nádheře a na tváře i talent Ronanové a objevu snímku Howleho se dá dívat dokola, stejně jako na nostalgickou kameru Seana Bobbitta. Na druhou stranu, ústřední konflikt zůstává zahalen počestností a ke konci snímek zradí svou delikátnost a místo závěru něžně svírajícího lítostí zaútočí na city napřímo jako červená knihovna.
Dětské trauma Florence
Vinu na všech změnách má i sám McEwan, který si své dílo přepsal do scénáře sám, poprvé od roku 1992, kdy ještě pro Johna Schlesingera zadaptoval Nevinného. Pro čtenáře má tím film přidanou hodnotu, jako verze, v níž autor odhaluje například své plány pro osud Florence a o matoucí kousek zvýrazní dětské trauma hlavní hrdinky, které by mohlo stát za jejím odporem k sexu. Edward naopak z filmu vychází jako větší loser. Aspoň že i tady vše končí kroky na titulní oblázkové pláži v Dorsetu.
Chesilská pláž je totiž klíčová. Právě tam se řeknou a neřeknou slova, která pak už nelze vzít zpět nebo doplnit. Příběh Edwarda a Florence nevypráví (jen) o nutnosti sexuální výchovy nebo tlaku konvencí a očekávání. Jako jiný, dramatičtější a sofistikovanější McEwanův román Pokání, nominovaný na prestižní Bookerovu cenu, i tento, jež mu stejnou nominaci vynesl v roce 2007, vypráví o jedné obyčejné osudové chybě, jejích příčinách, důsledcích a nemožnosti ji napravit.
Cooke není tak uvolněný režisér libující si v bujnosti a kamerových ekvilibristikách jako Joe Wright, jenž v Pokání vytvořil svůj mistrovský kus (a objevil v něm Saoirse Ronanovou). I on ovšem prokazuje cit pro filmový materiál a především cit pro herce, jakkoliv jeho novinka nejen oproti Pokání působí nenápadně.
Na Chesilské pláži Británie, 2017, 110 minut Režie: Dominik Cooke Scénář: Ian McEwan podle vlastní novely Hrají: Billy Howle, Saoirse Ronanová a další Premiéra: 18. 10. |
