RECENZE: Na jevišti s robotem místo herců. Tísnivé údolí je chytrá úvaha

Stefan Kaegi svůj projekt tentokrát realizoval v mnichovské Kammerspiele a přivedl na scénu robota, který vznikl jako „lidský“ dvojník spisovatele a dramatika Thomase Mellea, což se vysvětluje i tím, že spisovateli se v depresi nechce před diváky, a tak si pořídí avatara.

Švýcar Kaegi, jeden z průkopníků dokumentárního divadla, se svými spolužáky z divadelní vědy v Giessenu založil soubor Rimini Protokoll a před lety okouzlil svým Mnemoparkem o přesných švýcarských vlacích, v němž hráli železničářští modeláři. Po dokonalém modelu Švýcarska popojížděly vláčky a pomocí minikamer sledovaly krajinu a rekapitulovaly minulost země z mnoha aspektů.

Od té doby jsme projekty souboru viděli vícekrát, je to dokumentární divadlo, divadelní reality show a sociologická sonda v jednom, ale vždy jde o téma, které je aktuální a dráždivé. Projekty vycházejí ze situace v konkrétním místě či oboru a z podrobných rešerší a režiséři pracují na inscenacích s amatéry, které při shromažďování materiálů najdou. Poslední trend je obejít se bez herců, což jsme nedávno viděli na plzeňském festivalu v projektu Nachlass – Hry bez osob. Tísnivé údolí tento směr opět potvrzuje, přináší nepochybně originální atrakci, ale v ní spočívá i slabina inscenace, nebo chcete-li hraného dokumentu.

Tísnivé údolí je hodinová přednáška o daném tématu, chytrá, vynalézavá, pracující s paradoxy a předkládající přečetné filozofické otázky spojené s tématem umělé inteligence. Název si tvůrci vypůjčili od výrazu Japonce Masahira Moriho, odborníka na robotiku, který tak označuje pocit neklidu zmocňující se člověka, když je podobnost mezi člověkem a robotem absolutní.

Je to tedy opět dokument či sociologický experiment, z něhož si každý může vybrat, co chce. Ovšem jeho divadelnost má své limity, je to stále jen přednáška, byť doplněná dokumentárními filmovými vstupy, které jsou zajímavé i zábavné.

Téma se rozvíjí v několika liniích: co třeba přináší využívání kochleárního implantátu, tedy počítače vmontovaného do lidského těla. Vícekrát se zde připomenou tragické osudy britského vědce a průkopníka umělé inteligence Alana Turinga a uvidíme i výrobu humanoida ze silikonu, která se neobejde bez „destrukce“ lidského vzoru.

První překvapení, že osoba sedící v přítmí na jevišti je dokonalý humanoid, ale rychle odezní. Poté, co divák zkoumá jeho perfektní mimiku a zlomek minuty uvažuje, zda nejde o postiženého jedince, osoba promluví a pootočí hlavou, čímž je dilema vyřešeno, dobře jsou totiž vidět i součástky vzadu na jeho hlavě. Sedí ve fotelu s podivně přehozenou nohou, vedle sebe má laptop a po straně obrazovku. Rozpráví pomalu až těžkopádně, s důkladnou výslovností, pomalá jsou i jeho gesta rukou, mrkání. Je to divné a vzbuzuje to nepříjemné pocity ohrožení, tím spíš, že hlas robota je lidský, je to hlas Thomase Mellea, ale není to on.

Vypráví o sobě, stále atakuje diváky a klade jim otázky, je to člověk skrytý v umělém těle, dvojník, nebo co vlastně? Na rozdíl od živého herce nemá emoce, text mu nevypadne, pokud nevypadne zdroj energie. Tvůrci se ale snaží přimět diváky, aby přemýšleli o tom, co se stane s lidským originálem, který dostane umělého dvojníka, zda to přispěje k lepšímu sebepoznání a jaký bude jejich vzájemný vztah. Nutí nás pojmenovat si, zda je pohled na robota příjemný, co v nás vzbuzuje a jestli jsme vůbec ochotni s ním soucítit a vnímat ho jako člověka.

Jenže pohled na robota se záhy vyčerpá a původní překvapení a lehký neklid se mění spíš v únavu, protože z toho, co se předvádí, je až příliš zjevné, že nahradit člověka robotem nelze, pomalu se dostavuje i určitá monotónnost. A je to paradoxně i důkaz, že divadlo má být živé scénické umění, v tom spočívá jeho síla a nezničitelnost.

Tísnivé údolí je chytrá úvaha se zábavným nápadem, ale zde jsou jasně vidět scénické limity této sociologie, která používá divadelní umění jako můstek, přes který chce přejít k vyšším metám. Metoda Rimini Protokoll navzdory vší své sofistikovanosti zde naráží především na umělecké mantinely zvoleného stylu. Je to však projekt, o kterém se mluví, jenž je určitě zajímavou ukázkou současných trendů, a jeho import je víc než záslužný.