RECENZE: Nevědomost není síla. Komiksová podoba 1984 stojí za to

Ta dystopie šla do globálního oběhu v příhodný, možná rovnou ten nejlepší čas: ve východním bloku se pod taktovkou stalinistického Ruska konaly první velkolepě inscenované procesy s domnělými vlastizrádci, brutálně se mučilo a věšelo. Z vybraných lidí se stávali „bývalí lidé“, masy sborem fandily a žádaly si co nejkrvavější přídavek. Škrtaly a gumovaly se poslední zbytky individuality a kritického myšlení a provolávala se sláva „velkým bratrům“ nejrůznějších jmen: od Stalina přes Gottwalda po Mao Ce-tunga nebo Kim Ir-sena.

Z dnešního pohledu je na Orwellově románu nejhrůznější právě ten pohyb od fikce k realitě, od slova k tělu. Ta otřesná zkušenost s totalitním stylem „myšlení“, která se přelila v padesátých až osmdesátých letech glóbem a zanechala po sobě příšernou spoušť: miliony mrtvol a další miliony zmrzačených na duchu, nešťastně přeražených hřbetů, kterým potrvá generace, než se po té fatální ráně zvednou, pokud vůbec.

Orwellův románový vzkaz je jasný: Svobodná individualita je problém. A jeho pohled je silně kritický: Totalitní moc nemá cíl, je posedlá sama sebou a chce dál sílit jen proto, aby sílila. Jasný je podle Orwella i kořen, příčina všeho toho zla: „Všechny ty pochody, mávání prapory a děkovné vyšilování… To jsou projevy nedostatku sexu.“

Vyčistit komnatu

Sedmdesát let od Orwellovy smrti se otevřela autorskoprávní stavidla. A tak se v posledních měsících objevila nejen nová vydání románu 1984, ale i řada komiksových adaptací. Třeba od Brazilce Fida Nestiho, Francouze Xaviera Costa (ta vyjde v češtině během dubna) – anebo Čecha Matyáše Namaie.

Zatímco Nesti je výtvarně hravý a Coste robustní, výhružně monumentalizující v duchu Langova filmu Metropolis, Namai (ročník 1993) nasadil výraz zřejmě nejvážnější. Jeho realistická kresba je chladná a odměřená, přesná a řemeslně mistrovská. Do nového českého komiksu po roce 2000 tahle bezpříznaková poloha moc nezapadá, autorská specifika takového Jaromíra 99, Jiřího Gruse nebo Štěpánky Jislové jsou Namaiovi cizí. Spíš se ohlíží po minulém, nejvíc asi po estetice komiksů, které plnily v sedmdesátých a osmdesátých letech legendární Ábíčko, jako například ty z dílny Vlastislava Tomana a Františka Kobíka.

Jenže ta výtvarná uměřenost, jistá racionalizace výtvarné stránky vyprávění Namaiově adaptaci sluší. V Orwellově světě totiž nemají emoce místo. Sexualita je odsouzena k finálnímu výmazu, protože jediná láska, která má povolení, je láska k „velkému bratrovi“. Podobně komika, základní obranná reakce člověka proti náporům reality, je projevem nežádoucího doublespeaku, takže její území se postupně zmenšuje přestavbou, schematizováním řeči, v níž má každé slovo svůj jediný význam.

Vývojový pohyb je tedy v příběhu dvojí: po jedné lince se řítí suroví dobyvatelé podvědomí, s cílem vymlátit iracionální podloží lidské individuality, vyčistit „třináctou komnatu“ a uskladnit v ní nové, kolektivně sdílené obsahy; na druhé lince pak operují přičinliví čističi a uklízeči slovníku a stylu, a tím samozřejmě i reality – dnešní i včerejší.

Nabité bubliny

Namaiova adaptace má skoro tři sta stránek. A bubliny s promluvami jsou pořádně nabité. Když připočteme tlumenou, nevýbojnou kresbu, je jasné, co čtenáři občas hrozí: zahlcení. Stránky se hemží větami a tempo vyprávění klesá, někdy skoro k nule. Vzhledem k tomu, že Orwellův román je dávno součástí světové literatury, globálního kánonu kultury i pop-kultury, a příběhová linka je logická, vlastně s minimem překvapivých odboček a motivických vsuvek, možná by zeštíhlení tomu komiksovému albu prospělo. Anebo ne.

Každopádně výsledek stojí za to. Jak pro souzvuk přítomného s minulým, mladého kreslíře se spisovatelem-klasikem, tak pro nadčasové poselství Orwellova majstrštyku: Válka není mír. Svoboda není otroctví. Nevědomost není síla.