RECENZE: Bez kompromisů. Nick Cave fanouškům v hale nic nedaroval

Už samotný fakt, že na turné, které jede na podporu posladního alba, má na koncertním setlistu skutečně téměř všechny písničky z dotyčné desky (sedm z osmi) je mimořádně překvapivé. Skoro by se chtělo říct starosvětské - jako ten jeho ikonický černý oblek s rozhalenou košilí. A fascinující je to proto, že album Skeleton Tree rozhodně není z těch, která si lze pouštět jako kulisu k žehlení.

„Lze tento repertoár vůbec hrát živě? A pokud ano, jak a kde? Uvědomme si, že Nick Cave už je dávno v halové fázi kariéry. Bylo by relativně jednoduché si představit, jak celou desku Skeleton Tree vezme, jak leží a běží, a „přesadí“ ji na klubové pódium. Což je ovšem nerealizovatelné, protože vstupné by muselo být astronomické. Ale že by tyhle intimní zpovědi navkládal mezi svoje koncertní hity?“ Těmito slovy jsme vloni v září na tomto místě končili recenzi alba Skeleton Tree. (Celou recenzi najdete zde.)

Byly to skutečně zbytečné obavy, možná i podcenění zpěvákových schopností a charismatu. Písně - nebo spíš skladby, protože Caveovy novinky většinou mají spíš jaksi litanickou sktrukturu, rezignující na klasickou písňovou stavbu - jsou koncertně mnohem živější než na nahrávce. Nebo tak díky souběhu okolností působí. A tak zařazení hned tří novinek - Anthrocene, Jesus Alone a Magneto - na rozjezd koncertu nijak nevadilo, přestože do typických otvíráků halových show mají hodně daleko.

Jenže k typické halové show má ta Caveova daleko tak jako tak. Je to vlastně další souhra náhod a také jeden z důkazů, že ve zblázněném světě (a na ještě zblázněnější „velké“ hudební scéně) ještě může být všechno v pořádku. Když se totiž na onu halovou úroveň dostane člověk, který nikdy nedělal a ani teď nedělá kompromisy. Dokonce čím víc jeho sláva narůstá, tím zaumnější tvorbě je věnuje. A jeho fanoušci to chápou a oceňují. Přestože jim rozhodně „nic nedaruje“.

Už třeba v tom smyslu, že z těch největších hitů (na jakých by jinak každý „halový umělec“ postavil většinu repertoáru) zahrál pouhé čtyři, což při počtu osmnácti odehraných písní včetně tří přídavků skutečně není mnoho. Ale The Ship Song, Into My Arms, Red Right Hand a The Weeping Song působily jako nutný oddech před skutečně emocionálně vyčerpávajícím zbytkem koncertu.

Ať už ve smyslu poslechu nových písní, které vlivem okolností vzniku mají v sobě hodně temnoty bez typicky caveovského nadhledu a ironie, nebo ve smyslu některých zařazených starších písní. Zejména na sebe navazující dvojice nejstarších písní koncertu From Her To Eternity a Tupelo byla nejsilnějším okamžikem koncertu. Kapela, jíž dominoval Warren Ellis, většinou používající svoje housle spíš jako „zdroj hluku“ než standardní nástroj (podobně jako ve starém složení kapely Blixa Bargeld elektrickou kytaru), to rozjela na plné obrátky a posluchače svou energií vcucla jako černá díra.

Caveova halová show byla vizuálně zcela neokázalá, velké projekční plochy, kterými bylo obstavěno pódium, byly používány velice střídmě. To k Caveovi patří, není možné si představit jeho koncert s nějakými podpůrnými cingrlátky. A když už, pak tedy více než naplno, s jasným náznakem ironie. Jako když v přídavcích nejdříve „šel do lidí“ a kdekdo si na něj mohl sáhnout, a když naopak na poslední dvě písničky pozval cca stovku fanoušků z publika přímo na pódium. Snad nikdo na scéně není tak vzdálen prvoplánové „lidovosti“ a tento akt je bezpochyby dalším výrazem jeho pověstného sarkasmu. Je dobře, že ho ani při těžkých životních peripetiích neztratil.