RECENZE: Nikdo není tak sám jako já. Krchovský servíruje dekadenci i expresionismus

Navíc ta kniha bilancuje z básníka to nejlepší: představuje svérázného pokračovatele dekadentní linky české poezie, hlavně té gellnerovské, který namíchal v ideálním poměru formu s obsahem – dějový příběh, završený častokrát tragigroteskní pointou, nesený dokonalým rytmickým schématem. Takže výhody jsou jasné: Krchovský se čte víc než dobře, je zábavný a jeho hlavní motivy (jako láska a smrt nebo zrcadlení hlavního hrdiny) přijdou k chuti čtenáři jakéhokoli typu.

Tohle všechno má své výhody i nevýhody. Krchovský totiž dal všanc jak své autorské vzlety, tak pády. Nejen juvenilie z přelomu 70. a 80. let (Mladost – radost…), ale i „senilie“ z posledních patnácti dvaceti let (Nad jedním světem, Poslední list, Já už chci domů aj.), které už jen poeticky dodýchávají, hrká to v nich a skřípe, notabene pořád na tu samou, čím dál unavenější notu...

James, Poe a Klíma

A kam zařadit Krchovského žhavou novinku, která právě vyšla v česko-německém znění pod titulem Jakoby / Als ob – a která je navzdory výše napsanému knihou prózy? Ta knížka je útlá, shrnuje patero textů z let 1981 až 1984 čili z let, kdy byl autorův tvůrčí potenciál na samém vrcholu, a přestože Krchovského specifika se i tady hlásí rychle o slovo, je tu něco navíc, něco jinak.

První text (Hodina navíc) je nejspíš svéráznou poctou „duchařinám“ Henryho Jamese, autora legendární prózy Utažení šroubu. Krchovského textový dvojník tu jde na jakousi noční schůzku – snad se svým stínem, snad rovnou s vlastní smrtí. Kráčí upadlými, dekadentně-expresionistickými kulisami, plnými hnusu, splínu a vzteku, posilovanými nečesaným a nemytým jazykem, samá vulgarita. Jde a na cestu si svítí hořící cigaretou. Cigarety jsou prvním motivem, který pět zařazených textů provazuje: cigareta jako reálná úleva na duchu i symbolické světlo na konci tunelu. Anebo falický symbol. S tím dobře ladí fakt, že veškeré Krchovského psaní je totálně sebestředné, zaměřené jen na přítomnost autorského já v textu. Druhá povídka, která dala knize název, přináší druhý z klíčových motivů, a sice zvíře, respektive zvířeckost, animalitu, iracionální běs. Hrdina – těžce opilý, podrážděný a paranoidní – zkameněl u stolku v jisté zahradní restauraci; jeho fantazie ale víří na maximum, jako by ji stihl tanec svatého Víta.

V textu hrají své role „velký černý pták“ a „černá chvějící se kočka“. I tady funguje silná symbolika plus aluzivnost. Pokud v prvním textu rezonoval James, pak v tom druhém je to mistr literární hrůzy Edgar Poe (báseň Havran, povídka Černý kocour) a hlavně Ladislav Klíma, zábavný filozof tragického divadla světa, myslitel, který složil veškerou moc člověka do rukou absolutní vůle.

Jak odkapává čas

Třetí až pátý text (Ode zdi ke zdi, Noc, kdy nezpívali ptáci a Začátek románu) jsou spíš už doplňky, drobnosti, které variují, nabízejí jiné úhly. Ale zároveň podtrhují třetí z klíčových motivů Krchovského prózy a tím je čas. Jeho neodvratné, brutální plynutí, odkapávání těžkých, mrazivých vteřin, ať prchá hrdina před sebou samým – anebo čeká na vlastní stín, který se vyloupne v měsíčním světle. S časem se pojí život, ale taky jeho zánik, smrt. S časem, respektive bezčasím bývá dnes spojována doba, kdy Krchovský svou prózu psal: třetí pětiletka normalizace; doba trpná, šedivá, vyduchlá.

Takže nakonec nejen záběry na autora a jeho sebestředného hrdinu, ale i na dobu, která ho formovala. Takže nejen kombinace dekadence s expresionismem v kulisách, ale taky existencialismus v jádru. Těžko hledat lepší ilustraci povahy Krchovského prozaických samomluv než větu: „Nikdo není tak sám jako já.“