Pátek 28. ledna 2022, svátek má Otýlie
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

RECENZE: Pearl Jam v čase tajících ledovců. I ‚prastarý‘ grunge může působit aktuálně a nažhaveně

Kultura

  5:00
SEATTLE - Starší pánové z kapely Pearl Jam se stále dokážou mladicky rockově naštvat. Ale zároveň už „umí“ i humor a neztrácejí naději.

Kapela Pearl Jam v roce 2018 v Praze. foto:  Michal Šula, MAFRA

Grungeoví klasici nikdy netočili desky pro legraci. V nejslavnějších písních z počátku devadesátých let řešili sebevraždu z pocitu frustrace, sexuální zneužívání a veškeré sociální i politické bolesti, na které narazili. Nejobdivuhodnější na členech Pearl Jam ovšem je, že neztratili rockerskou přesvědčivost ani ve věku mezi padesátkou a šedesátkou. Nechrlí fráze angažovaných celebrit, na albu Gigaton se snaží o upřímnost až na dřeň.

Muzikanti postupně zahráli průřez celou svou tvorbou.
Kapela hrála víc než dvě hodiny

Když se Eddie Vedder opře do veršů úvodní ostré rockové obžaloby Who Ever Said „domov je tam, kde sídlí zlomené srdce / tam, kde se schovávají všechny jizvy“, bez problému mu věříme i patetické obraty. Ještě naléhavěji zní jeho hlas v Superblood Wolfmoon: „Jsem v nebezpečí (...) cítím se jako sobec a cítím vztek, který stoupá do červených čísel.“ Zpěvák je nositelem oné důvěryhodnosti. Nicméně autorsky a vydanou energií za ní stojí celá kapela.

Trump jako terč

Už snímek tajícího ledovce na souostroví Špicberky z fotoaparátu kanadského filmaře a mořského biologa Paula Nicklena, použitý na obalu desky, naznačuje ekologickou tematiku a oprávněný strach z klimatických změn. Ve videoklipu k písni Dance Of The Clairvoyants (Tanec jasnovidců) problesknou australské požáry.

Gigaton je zároveň první řadové album, které Pearl Jam nahráli v době prezidentství Donalda Trumpa. Pokud čekáme od kosmopolitně laděné kapely pár šťavnatých komentářů, rozhodně se nespleteme. Bývají hořké, zcela konkrétní a adresné. Jako v dunivé hardrockové kompozici Quick Escape, kam jindy až nerockersky „slušný“ zpěvák funkčně zasadil i sprosté slovo: „Musíme rychle vypadnout... / Je to dálka, kterou musíme cestovat / abychom našli místo, které Trump ještě nestihl rozes*at.“

Zároveň však v textových obratech nechybí ani humor, byť posmutnělý, což se týká dalšího textu s ukrytým vulgarismem. V klenuté baladě Seven O’Clock zmiňuje Vedder indiánské náčelníky včetně Sedícího býka (Sitting Bull), „kteří vykovali zemi“, a spolehlivě polechtá bránici slovní hříčkou „a teď mám předsedá prezident Sitting Bullshit“.

Neveselé, varovné i zoufalé vize Pearl Jam vyvažují příslovečnými světýlky na konci tunelů, byť třeba blikotají slabě a z velké dálky. Třeba v písni Take The Long Way, kde se jako hlavní autor uplatnil Matt Cameron, příležitostně přesedlavší z bicích na kytaru: „Dostal jsem se z těch pocitů / překonal svůj strop... teď je čas znovu se ukázat.“ Pozitivně vyzní i balada Alright, začínající jen zdánlivě banálními slovy „Nemůžeš ukrýt lži v letokruzích stromu / ale jestli tvoje srdce pořád svobodně tluče / chraň si ho“. Přestože Vedder jedním dechem dodá „je v pořádku být sám“.

Elektronika neškodí

Album pochopitelně nestojí jen na slovním poselství. I po hudební stránce vykazují Pearl Jam „upgrade“. V minulosti platili za vyznavače dřevního zvuku živých nástrojů a starosvětsky rukodělných rockových postupů. Tentokrát však dobarvili některé z písní elektronikou, programovanými rytmickými smyčkami a syntezátorovými „clonami“. Nikoliv však podlézavě a módně, spíš náladotvorně. Dokázali se tak vyhnout vlastnímu zvukovému stereotypu a přitom nezapřeli původní sound. Zároveň se pokoušejí kličkovat i kolem nejotřepanějších melodických postupů, aniž by rezignovali na zpěvnost.

„Natáčení Dance Of The Clairvoyants bylo doslova smrští experimentování a skutečné spolupráce na tom, abychom vybudovali skvělou píseň. Otevřeli jsme nové dveře kreativitě,“ pochvaloval si na webových stránkách kapely basista a také jeden z příležitostných hráčů na syntezátory Jeff Ament. Příznivci „pravověrného“ grunge se však nemusejí příliš obávat, kytary hrají prim. Nechybí ani folkové odkazy, které na albu zastupuje akustická balada Comes Then Goes.

Záměrný lehký posun soundu stvrzuje i změna producenta, kterým se stal Josh Evans. Nešlo o volbu člověka odjinud motivovanou touhou po modernosti. Evans pochází, stejně jako Pearl Jam, ze Seattlu a coby jeden ze zvukařů se podílel už na předchozím albu Pearl Jam Lightning Bolt. Spolupracoval také se spřízněnými Soundgarden, koncertně obnovenými Temple Of The Dog či Mad Season. Ale také s bluesmanem Garym Clarkem jr., Davem Matthewsem Bandem, či dokonce skladatelem soudobé hudby Philipem Glassem. Na dřívějšího, tři dekády věrného dvorního producenta a hostujícího pianistu Brendana O’Briena ovšem Pearl Jam nezanevřeli. Nahrál na album několik partů klávesových nástrojů.

Grunge je možná v dnešním rychlém světě dávný žánr. Pokud se však nehraje na škatulky a jde o skutečnou uměleckou výpověď, Pearl Jam působí stejně aktuálně a nažhaveně jako v době svých začátků před rovnými třiceti lety.

PEARL JAM: GIGATON

Monkeywrench, 2020

Autor:

Naši zemi by neubránila ani desetkrát větší armáda, říká armádní generál Opata

Premium Přes tři roky šéfuje armádě a nejvíc mu pije krev byrokracie. Když je nejhůř, oblékne maskáče a vyrazí z kanceláře...

Situace se obrací. Dřív byl vstřícný západ, dnes vyrazte s obytňákem na východ

Premium Nemám rád kempy s jejich davovou atmosférou, hlukem a stísněným prostorem a hotely jsou pro mě nenávratně statické,...

Recept na dlouhověkost? Chirurg Pafko vysvětluje, čím si zkracujeme život

Premium Profesor Pavel Pafko o tom, proč si u televize neotevře lahváč, o malém štěstí pro každý den a taky o poučném úrazu na...

Mohlo by vás zajímat