RECENZE: Plavba přes oceán slov a času. Na Soderberghově lodi je pohodlné cestování

Slavná americká spisovatelka má v Británii převzít důležitou literární cenu. Alice ovšem nelétá, proto jí její literární agentka Karen zařídí plavbu na zaoceánské lodi Queen Mary 2.

Alice využije příležitosti a pozve na cestu do Evropy své někdejší blízké přítelkyně Robertu a Susan a také svého synovce Tylera. Na parník se tajně nalodí i Karen, která doufá, že při vhodné příležitosti od tajnůstkářské Alice vyzví, o čem bude její příští kniha a zda snad půjde o pokračování jejího nejúspěšnějšího díla, což by si samozřejmě nakladatel toužebně přál. Hrozí ovšem, že Alice bude chtít navázat spíše na tvorbu, které si sama cení mnohem více, a nakladatel se toho upřímně bojí.

Alice, Roberta a Susan se po společném studiu na univerzitě vydaly po velmi rozdílných cestách; teď si s sebou vezou zasuté společné vzpomínky a draze nabytou životní zkušenost, ale také nedořečené výčitky, neurózy a hořkost. 

Roberta, která skončila jako prodavačka dámského prádla a nesnáší své zaměstnání stejně jako svůj celý život, je přesvědčená, že vinu za její osudový krach nese právě Alice, protože ve své slavné knize nepokrytě použila její příběh včetně věcí, které měly zůstat tajné.

Alice s Robertou by si tedy rozhodně měly promluvit, stále se jim však nějak nedaří najít příležitost: mimo jiné proto, že Roberta zaoceánskou plavbu využívá jako seznamku s potenciálními dobrými partiemi, její pokusy jsou však čím dál truchlivější. Alice řeší problémy jiné povahy: je ponořena v práci, snaží se zdokonalit své vyjádření a přemítá o propojení se zapomenutou velšskou spisovatelkou jménem Blodwyn Pughová, k jejímuž hrobu se chystá v Británii vypravit. Prostřednicí mezi Alicí a Robertou se snaží být relativně nejvyrovnanější Susan, jež našla naplnění v pomáhání ženám obviněným z trestných činů.

Bez předepsaných dialogů

Nezkušený Tyler chce přijít na kloub vztahu Alice a jejích přítelkyň, který se rodil bez vymožeností elektronické komunikace a sociálních sítí, a dostává přitom neocenitelné životní lekce – také prostřednictvím okouzlující Karen, která se s ním sblíží v naději, že se díky němu dostane k tajemství Alicina příštího románu. A katalyzátorem všech probíhajících procesů je přítomnost dalšího slavného spisovatele na palubě – je jím autor populárních thrillerů Kelvin Kranz, z něhož, ač jím Alice zprvu hluboce pohrdá, se vyklube šarmantní, oduševnělý a vzdělaný muž.

Režisér Steven Soderbergh (který je jako obvykle zároveň kameramanem Peterem Andrewsem a střihačkou Mary Ann Bernardovou) dodal snímku s mile starosvětskou a vpravdě literární zápletkou výjimečnost hned v několika ohledech, počínaje vynikajícím a výmluvným obsazením. 

Susan hraje Dianne Wiestová, držitelka dvou Oscarů za role ve filmech Woodyho Allena Hana a její sestry a Výstřely na Broadwayi. Představitelka Alice Meryl Streepová zase sehrála významnou úlohu v Allenově filmu Manhattan: totiž hrdinovu exmanželku, která v knize zveřejní velmi intimní detaily z jejich společného života.

Scénář filmu Nechte je všechny mluvit, pod nímž je podepsaná Deborah Eisenbergová, prý sestával jen ze scénosledu a témat, o nichž mají postavy hovořit – dialogy už tvořili sami jejich představitelé. To dodává snímku celou další podstatnou rovinu. 

Do promluv se promítají zkušenosti a vhledy hereček a herců a zdůrazňuje se důležitý motiv filmu – hledání těch správných slov. Zásadním tématem je zde totiž komunikace, její podoby a úrovně, selhávání i možnosti: od nedorozumění mezi přítelkyněmi až po magickou příležitost propojit se s vědomím lidí z jiných generací, třeba i již zesnulých.

Za pozornost stojí též fakt, že se valná většina filmu natáčela s velmi úsporným technickým vybavením během skutečné plavby lodi Queen Mary 2, jejíž běžní pasažéři o natáčení dlouho nic netušili: kouzlo autentického prostředí vyvažuje poněkud umělou konstrukci příběhu a spolu s hereckými výkony mu vdechuje život.

Meryl Streepová s jemným nadhledem ztvárnila spisovatelku uváděnou do rozpaků banalitou okolního světa, skrývající se za masivními brýlemi, toužící, ale ne vždy schopnou překlenout komunikační bariéry. Candice Bergenová jako její protipól, pragmatická až přízemní Roberta, dokázala dodat své postavě komický nádech, ale i uvěřitelný tragický rozměr. A Diane Wiestová nabízí odzbrojující portrét laskavé Susan, jejíž minulost i myšlenky jsou pestřejší, než by se mohlo na první pohled zdát.

To vše s hudebním doprovodem jazzového big bandu: na téhle lodi se dá dobře odplout.