Česká premiéra Po Frederikovi se odehrála „na půdě“ Divadla LETÍ v roce 2011, kde roli Johana ztvárnil Ivan Lupták, na repertoáru má toto monodrama také člen Národního divadla Matyáš Řezníček, který je hraje pod hlavičkou seskupení Old Stars.
RECENZE: Vítejte v Thébách. Politická hra se točí výhradně okolo politiky |
Brunnovo švédské turné zahrnovalo také představení pro školní mládež, příběh mladého gaye má totiž silnou didaktickou polohu. Johan publiku vypráví, jak se se svou sexuální orientací svěřil kamarádovi, jak ji vysvětlil dívce, se kterou „chodil“, jak byl sportovními druhy pošťuchován při společném sprchování. Pak došlo i k přiznání rodičům, kteří zprvu synův coming out nebrali příliš vážně („to přejde“), ak setkání s Ním, Fredrikem. Vztah byl dlouho velmi krásný, partneři spolu bydleli, při společné dovolené u moře však náhle Fredrik prudce ochladl, intimní složka vztahu byla zcela anulována a později vyšlo najevo, že partner je nakažen virem HIV. Když s Johanem teprve začínal svoji známost, ještě měl občasný sex se svým bývalým druhem. Vztah se naruší, příznaky nákazy jsou konstatovány i u Johana, ten navštěvuje skupinovou psychoterapii virem napadených, partner tuto pomoc odmítá a všechno spěje k rozchodu a pak i Fredrikově úmrtí. Ve finále nemocný Johan vše rekapituluje a psychicky „zocelen“ má stále chuť žít.
  |
Viděl jsem před časem Luptákovu interpretaci textu a působila věrohodně. Se zpracováním na Fidlovačce už to tak jednoznačné není. Fanta má sice energie na rozdávání, je však na něm patrná činoherní nezkušenost, jeho jevištní dikce vykazuje chvílemi vážné nedostatky. A co víc, režírující Pečenka ho po jevišti doslova honí, to je akcí, převleků, změn osvětlení, jen aby monodrama nebylo statické!
Oproti Luptákovu sólu, kdy herec v holém blackboxu upravoval občas pod nohama jakési quazišachovnicové bílé čtverce, skýtá jeviště Komorní Fidlovačky standardní mainstreamovou „podívanou“: bílý klavír, křeslo, lampu, též velkou stěnu s posuvnými dveřmi, matově prosklenou. Interpret je neustále v akci, dialog třeba přehrává tak, že si pro rozlišení figur sundává a nasazuje brýle, při líčení počínajících zdravotních problémů předvádí zvracení patřičně gesticky (a při další nevolnosti opět), zmínku o únorové zimě promptně doplní kulichem a šálou... To je režírování, s prominutím, hodně primitivní. Janu Fantovi nelze upřít několik silných interpretačních momentů, především tehdy, kdy si Johan zoufá nebo když vypráví publiku o své zamilovanosti. Aranžmá finálového výstupu nerozumím, informaci o Fredrikově pohřbu i o jakési citové katarzi, k níž dospěl, přichází Johan sdělit v bílém kabaretním obleku posetém stříbřitými flitry a počne křídou na sklo hekticky a opakovaně psát „miluju“. Tady by se mi chtělo namítnout, že Brunnův text takový kýč přece jenom není.
A zamlčení překladatele na programovém letáku považuji za hodně neprofesionální (produkce Divadla LETÍ i Old Stars uvádějí Miroslava Poštu).
Mattias Brunn: Po Fredrikovi Režie a výprava: Lukáš Pečenka Dramaturgie: Kateřina Jonášová Divadlo Na Fidlovačce, premiéra 28. 4., psáno z reprízy 29. 5. |
