130 let
Definitivní tečka. Ed Stoppard, Alexis Zegermanová, Faye Castelowová a Adrian...

Definitivní tečka. Ed Stoppard, Alexis Zegermanová, Faye Castelowová a Adrian Scarborough v poslední Stoppardově hře Leopoldstadt. | foto: WYNDHAM’S THEATRE

RECENZE: Po tomhle se už nedá napsat nic. Leopoldstadt Toma Stopparda je ohlédnutí, které bolí

Kultura
  •   16:00
LONDÝN - Sir Tom Stoppard odhaluje v poslední hře Leopoldstadt své židovské kořeny, o kterých téměř celý život nevěděl. Hru má v repertoáru Wyndham’s Theatre v Londýně, které ale v současné době kvůli koronaviru nehraje. Na svých stránkách slibuje, že přidá nová data ještě pro letošní rok.

Slavný britský dramatik, od jehož prvního velkého úspěchu hry Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi v roce 1966 uplynulo více než padesát let, napsal podle svých slov poslední hru. Jak řekl pro pořad BBC 4 Front Row, napsat Leopoldstadt mu trvalo déle než obvykle, v osmdesáti dvou letech zpomaluje, a navíc neví, „co se po tomhle dá ještě napsat“. Ničím podobným by už podruhé nechtěl projít.

Stoppard se narodil ve Zlíně v roce 1937 jako Tomáš Straussler, syn lékaře Baťovských závodů, Eugena Strausslera a Marty Bečkové. Po smrti otce v Singapuru, kam utekli před nacisty a kde pracovali jako baťovští zaměstnanci, odjela matka se dvěma syny pracovat pro firmu do indického Darjeelingu. Tam se po válce provdala za britského důstojníka Kennetha Stopparda a v roce 1946, kdy Tomovi bylo devět let, se přestěhovali do Anglie.

Auschwitz učí mlčení

Tomík, jak si pamatuje, že mu otec s matkou říkali, nevěděl, že má židovské předky. Jeho matka nikdy o své minulosti a rodině (její čtyři sestry a všichni prarodiče zahynuli během holokaustu) nemluvila. Auschwitz ji „naučil mlčení“ jako mnoho jiných se stejným osudem. Mimochodem – o svém původu se dozvěděla až v šedesáti letech i Madeleine Albrightová, narozená ve stejném roce jako Stoppard. I když to možná tušila, chtěla být především dobrou americkou holčičkou, jako chtěl být Tom dobrým anglickým chlapcem. Asimilovat se, být novým prostředím absolutně přijat, je pro imigranta naprosto fatální. Pro židovského chlapce je to „jeho jediné území“.

Stoppard ve svých hrách s výjimkou jediné nikdy nečerpal ze svého osobního teritoria: „Nemyslím si, že můj život je studna, do které můžu hodit vědro s pocitem, že se tak hlouběji dostanu sám k sobě.“ Poprvé Československo navštívil v roce 1977, kdy se osobně spřátelil s Václavem Havlem. Ale již v 70. a 80. letech se opakovaně angažoval v protestech proti komunistickému útlaku intelektuálů za železnou oponou. O tom, že je Žid, se dozvěděl až na začátku 90. let od vnučky jedné z matčiných sester. Když se jí ptal, jak moc je Žid, odpověděla mu: „Co tím myslíš, jak moc? Ty jsi úplný Žid!“

Výpočty proti iracionalitě

Leopoldstadt byla na začátku 20. století stará a přelidněná židovská čtvrť ve Vídni, a přestože postavy Leopoldstadtu žijí v lepší a honosnější městské části, někde hluboko v podvědomí je pro ně místem, kam stále pro „ty druhé“ patří. Není to příběh autobiografický, ale smyšlený, je to akt autorova osobního vyznání a zkoumání jeho židovské identity.

Šedesát let v životě rozvětvené a prosperující rodiny začíná o Vánocích roku 1899. Přestože jde o židovskou domácnost, tradice se mísí a dítě omylem zavěsí na vrcholek stromečku Davidovu hvězdu. Setkání celého klanu vévodí matriarchální babička Emilia Merz a její syn Hermann, který řídí rodinný textilní podnik. Mezi členy jsou obchodníci, lékaři, docenti přednášející na univerzitách, kteří se žení i s nežidovskými manželkami. Rodina je asimilovaná, sekulární a právem o ní může říct Hermann, jenž si vzal katoličku Gretl, že jsou teď „Rakušané, Rakušané židovského původu“. Ti, kteří nesou „pochodeň asimilace“. S touto nadějí rodina vyhlíží 20. století a diváka začíná mrazit.

Postavy vedou debaty o asimilaci, antisemitismu, o vzniku sionismu založeném Theodorem Herzlem a vzniku Izraele. Slaví seder podle všech pravidel, konverzují o poslední hře Arthura Schnitzlera, obrazech Augusta Klimta, kterému stojí modelem právě Gretl, teoriích Sigmunda Freuda i vyšší matematice. Právě matematik Ludwig, kterého hraje Stoppardův syn Ed, nese téma autorovy záliby ve vědě a abstraktním myšlení, známé z jeho předchozích her. Ale před nacionalismem a antisemitismem věda nepomáhá, přestože se Ludwig drží matematické logiky jako způsobu, jak se dostat z iracionálního chaosu nacistické ideologie.

Jejich židovství určují dějinné události. Od institucionalizovaného antisemitismu v polovině 20. let – Žid nemůže získat profesuru ani se stát členem Jockey Klubu – až k otevřenému teroru holokaustu po křišťálové noci a následujících poválečných traumat. Jejich postoje se různí, někteří přijdou o život, když brání zemi, jiní spáchají sebevraždu, mnozí jsou posláni do koncentračních táborů. Rodina ztratí významné postavení ve společnosti i majetek, což se postupně promítá i do scénografie. Rodinný strom, který v závěru namaluje Róza pro Lea, aby věděl, kým je a kam patří, se promítá v černobílých projekcích spolu s fotografiemi mezi jednotlivými scénami.

Nikdy nebyl jedním z nás

Režisér a dramatik Patrick Marber (již inscenoval Stoppardovu hru Travestie) rozvinul grandiózní, „čechovovské“ a poměrně statické schéma, jaké mu nabídla hra, ve stavbě klasická, realistická a lineární. Ani v jazyce text nestaví na pro Stopparda tak typické hře se slovy a kontextuálními odkazy, díky kterým býval označován za intelektuálního gymnastu, oslňujícího „slovo-tvůrce“.

Přesto je to velkolepé, kontemplativní a elegické dílo s téměř čtyřiceti účinkujícími, z nichž polovina jsou výborně hrající děti. Na diváka to klade jisté nároky, dost často musí hledat v programu, kdo je kdo. Z rodinného chóru vystupuje výrazněji postava Hermanna ztělesněná Adrianem Scarboroughem a jeho ženy Gretl v podání Faye Castelow.

Otázky, co nás definuje a potvrzuje, zda naši identitu určují náboženská nebo rasová příslušnost, nebo schopnost se asimilovat, a zda je úplná asimilace vůbec možná, dalece přesahují příběh dramatu a v současné Evropě až nebezpečně rezonují. A rezonují i v autorově životě. Připomenu výrok významného teatrologa Kennetha Tynana, který kdysi řekl, že se nesmí zapomínat na to, že Stoppard je emigrant, přeloženo, nikdy nebyl jedním z nás. Údajně se po smrti Tomovy matky na něj adoptivní otec obrátil s tím, že by mohl vrátit jméno. V žilách britského koloniálního důstojníka asi stále kolovala rasově nadřazená krev.

Jizva, která zbyla po otci

Hra končí rokem 1955, kdy se ve Vídni setkávají tři přeživší z celého klanu. Jedna Newyorčanka, jeden Rakušan a jeden mladý Angličan. Leo Chamberlain si ze svého dětství téměř nic nepamatuje, do značné míry autorův avatár. Také on byl díky britskému otci odvezen (z Rakouska) v osmi letech. Ale život Leonarda, lépe řečeno Leopolda, je pokračováním života Leo Rosenbauma, jak mu říká Nathan. Nemůžeš žít, „jako bys za sebou nevrhal stín“.

Co si vlastně pamatujeme, jak je naše paměť nespolehlivá, je další memento. Když mu bratranec Nathan připomene, kdy a za jakých okolností se viděli naposledy, Leo se rozpláče. Když Stoppardovi ukázala Zaria, dcera 96leté vdovy po doktoru Albertovi, který vedl baťovský špitál, ve kterém pracoval Tomův otec, jizvu na ruce po zranění, kterou jí jeho otec zašil, stalo se mu něco podobného. Ta jizva byla to jediné, co mu po otci zůstalo, čeho se mohl kdy dotknout.

„Jádro věci“ poslední hry Toma Stopparda je právě v emocích, výtka, že jeho hry jsou samá „hlava a žádné srdce“, tady vůbec neplatí. Srdce mu přetéká žalem a nenabízí útěchu, katarzi, naději. Jakou taky? Jako by říkal, když se ohlédneš, strašně to bolí. Ale musíš to udělat, aspoň jednou. A není třeba k tomu nic dodávat.

Autor: