RECENZE: Pouť životem se Soňou Červenou je úchvatná

Soňa Červená kromě knihy o svém pradědečkovi už vydala dvě knihy memoárů Stýskání zakázáno a Stýskání zažehnáno a v obou se představuje jako nevšední a vitální žena, která se dobrovolně rozhodla věnovat všechny své síly umění. Zvolila s tím také samotu, které ale nikdy nelitovala, byla s ní totiž spojená i svoboda, která pro ni byla vždy důležitá. Divadlo a hudba ji těšily a vždy si je uměla užít.

Film Olgy Sommerové bude ovšem i pro čtenáře obou pamětí v mnohém objevný, životní peripetie Soni Červené se tu přirozeně vřazují do běhu dvacátého století poznamenaného v Evropě dvěma totalitami, získávají plasticitu a rozměr vrcholně dramatického příběhu. Příběhu, jehož hrdinka se nepoddává osudu a je vždy aktivní, aby ho zvrátila. Sommerová mimo jiné natáčela pěvkyni v jižní Francii, což v dokumentu funguje jako odlehčení – Soňa procházející se v uličkách Mentonu, Nice či prohlížející si expozici v galerii moderního umění Maeght v Saint Paul de Vence působí tak volně a radostně jako pravý světoběžník, který dokáže být doma všude a najít si tam to své.

Dřív salon, dnes studovna spisů StB

Režisérka použila některé materiály z natáčení předchozích snímků s Červenou a kombinuje její osobní vzpomínky a komentáře s archivními dokumenty, z nichž zejména dobové ukázky z rolí na zahraničních scénách jsou zvlášť zajímavé. Divák může vidět a slyšet umělkyni ve vrcholné kondici a ocenit mimořádné zabarvení jejího fascinujícího altu, třeba v roli Carmen, kterou zpívala více než stopadesátkrát na jevištích tří kontinentů. Nebo jako mladičkou roztomile koketní interpretku písně svého otce Jiřího Červeného, zakladatele kabaretu Červená sedma.

Maminka přežila koncentrák, ale ne komunisty, říká pěvkyně Červená v dokumentu

Před Soňou se po válce rýsovala zajímavá herecká kariéra, například v roce 1947 ji režisér Slavinský obsadil do role dcery hlavního hrdiny, jejž hrál Jaroslav Marvan, ve filmu Poslední mohykán. Nakonec se však rozhodla pro operu; za normálních poměrů by se jí mohla věnovat v Praze, po roce 1948 se ale ocitla pod dohledem StB, a tak využila příležitosti a odešla do Brna. Tam také dostala nabídku na hostování opery Unter den Linden v Berlíně, kde zahájila svou mezinárodní kariéru.

Soňa se v dokumentu nevyhne žádnému traumatizujícímu zážitku, a že jich nebylo málo. Sonin otec Jiří Červený byl jako intelektuál za války deportován do Terezína a její matka Žofie byla z politických důvodů vězněná v koncentračním táboře v Ravensbrücku.

Červená prochází studovnou Archivu bezpečnostních složek, který dnes sídlí v bytě v ulici Na Strouze na Novém Městě pražském, kde pěvkyně s matkou bydlela. Provádí nás někdejším salonem s krbem, ložnicemi – tam, kde žily, jsou dnes uložené dokumenty, které na ně vedla Státní bezpečnost; takový paradox se sotva dá vymyslet, ten přináší jedině život sám. Stejně jako dvě fotografie, které dělí pár let: Sonina krásná a mondénní matka v dlouhé róbě opřená o honosný krb v saloně a vedle stejná žena po návratu z koncentračního tábora: krátké šedivé vlasy, vyhaslý pohled a odhalená vyhublá záda.

Soňa se dokáže vrátit i do prostor zdevastovaného sanatoria v Legerově ulici, odkud v noci unesla tělo své matky, kterou Státní bezpečnost zatkla a po třech dnech výslechů ji na Pankráci zabila. Soňa pak přesvědčila zřízence, aby jí tělo vydal, a matku tajně pochovala na vyšehradském hřbitově. Stojí u suterénního špinavého okna, kde byla pitevna kliniky, štíhlá, vzpřímená a nesentimentální. Svou věcností a tím, že nečeká lítost a úžasně se ovládá, je skutečně impozantní.

Sommerové se ovšem podařilo proniknout k jejím skutečným citům, ale žádné svěřovačky se nekonají. Soňa prozrazuje, že měla silný vztah s otcem, matku obdivovala, ale vřelost v jejich vztahu chyběla. Nakonec dojde i na životní lásku, která trvala třicet let; je tak sympatické, že obě ženy tuto sféru předkládají hlavně jako výpověď o přístupu k životu a neslouží jako impulz k rozmazávání intimit.

Obnovit kariéru v 77 letech!

Snímek Olgy Sommerové přináší i další rozměr – při pohledu na nezlomnou vitalitu, otevřenost, svobodomyslnost a pozitivní energii Soni člověk doslova pookřeje, ostatně vždy měla dar podněcovat ostatní. Uměla třeba přesvědčit vedení opery v San Francisku, aby nastudovalo Janáčkovu Její pastorkyňu v češtině, do Prahy přivedla režiséra Roberta Wilsona a ať už jsou názory na jeho inscenace v Národním jakékoliv, je to režisér se světovým renomé a první scénu zviditelnil. Přitom když se Soňa do svého rodného města vrátila po listopadu 1989, rychle si uvědomila, že je tu víc cizinkou než kdekoliv jinde. S tím se nesmířila a dokázala zde svou kariéru obnovit v 77 letech!

Na jevišti Národního divadla v roce 2002 vystoupila v symbolické němé roli Osudu ve Wilsonově inscenaci stejnojmenné Janáčkovy opery. Mimořádně přesvědčivá byla v ústřední roli inscenace – procesu Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila Zítra se bude... Nastudování skvěle vystihlo metody totalitní manipulace a bylo zbudované právě na jejím charismatu, výrazu, citu pro hudbu a slovo.

Robert Wilson posléze díky Červené v Národním nastudoval dvě inscenace, v obou hrála: nejprve Elinu Makropulos v Čapkově dramatu a poté v inscenaci 1914.