Autor na půdorysu žánrové, detektivní hry, která má nepřehlédnutelný tarantinovský ráz, sleduje vykloubenou snahu reprezentantů „starého dobrého světa“ (opírajícího se o tradiční křesťanské hodnoty) vypořádat se s těmi, kteří tento svět dovedli tam, kde dnes je (to je především do osidel migrace muslimského obyvatelstva) – s fousáči (jak je Dadák v nadsázce nazývá), rozuměj hipstery, představiteli změkčilé liberální demokracie.
Košatě vyprávěný příběh ústí, po neuskutečněném teroristickém útoku dotyčných na jednu z ikon fousáčů, dalajlamu, do působivého finále, ve kterém „hrdinové“ odplouvají v uzavřeném kontejneru na zaoceánské lodi do Šanghaje. Tedy na Východ, jaksi symbolicky proti proudu stávající migrace, do země s nepřehlédnutelnými totalitními rysy, k níž se dnes upírá zrak nejednoho ze zdejších konzervativců...
Herci bez jiskry
RECENZE: Dobrý konec všechno spraví. V lásce a divadle je dovoleno vše? |
Byť jde o dramatický debut, počíná si Matěj Dadák zručně: má dobře odposlouchaný jazyk svých postav, je schopný vytvořit nosnou dramatickou situaci, vést vtipný, hláškami prostoupený dialog. Přednosti překrývají slabiny hry: poněkud vykonstruovaný děj, nadbytečný melodramatický milostný motiv, jenž se točí kolem postavy Emy, zbytečné protahování některých scén, i to, že hra, zdá se, honí příliš zajíců najednou, chce – někdy jen v největší rychlosti – předložit vícero ožehavých témat (například sexuální zneužívání dětí představiteli církve).
Inscenace Martina Čičváka se spoléhá téměř výlučně na herce. Scénograficky je dosti popisná – pracuje jen s několika málo objekty a rekvizitami (plechová ohrada, klece pro vězně, vyšetřovací stolek) a teprve montáž kontejneru před závěrečným výstupem, která se odehrává přímo před zraky diváků (za tklivých zvuků Mahlerovy Páté symfonie) vnese do scénického dění nějaký vzruch. Podobně málo nápadité je i ozvláštnění předělů mezi výstupy zbytečně hollywoodsky bombastickou akční hudbou.
Čičvák herce jako by však ani nerežíroval. Ti jen mechanicky, bez jiskry a vzájemné souhry odříkávají text, aniž by se jim ho jakkoli dařilo „otevřít“ – nabídnout jeho sdělení. Naopak, zvoleným přístupem jej spíš banalizují a prozrazují jeho nedostatky. Někteří z herců odvádějí alespoň rutinně standardní výkony (Honza Hájek, Matěj Dadák, Jiří Štrébl), jiní ale působí buď toporně (Anna Kameníková) či nepřiměřeně těží ze svého obvyklého hereckého typu (Ivana Uhlířová).
Omylem je obsazení Alexandra Minajeva do role šéfa party Tadeáše. Hercův rodný ruský přízvuk má sice v rámci hry své opodstatnění, postava je však mimo dosah hercových dispozic – jeho Tadeáš rozhodně nepůsobí jako charismatický šéf party, jako ten, který je nazýván Mistře.
Večer má jen několik silnějších míst – okamžik, kdy se „teroristé“ oblékají za tibetské mnichy av ruce drží Pražské Jezulátko s výhrůžně blikajícíma očima signalizujícíma funkční zapojení rozbušky, či závěrečný dramatický obraz mužů uvězněných v kontejneru. To jsou ale pouhé jednotlivosti. Celkově prokazuje Čičvákova inscenace Dadákově hře – tomuto dramaturgickému vrcholu sezony Činoherního klubu – spíše medvědí službu.
Matěj Dadák: Poutníci do Lhasy Režie: Martin Čičvák Výprava: Tom Ciller Kostýmy: Nina A. Stillmark Činoherní klub, Praha, premiéra 21. 6. |
