RECENZE: Pravda dokáže tnout do živého. Přiznat nevěru, nebo zatloukat?

Frivolní konverzačka hned zkraje vyrukuje lehce cynickým libertinstvím, to když z postele od Alice (Iva Pazderková) vstává její milenec Michel (Marek Taclík) s dotazem, jak se daří manželovi. Ten se jmenuje Paul (David Hák) a je přitom Michelovým nejlepším přítelem. Milenci se přou o to, zda Paula o vztahové situaci informovat, nebo ne, tedy zda mu říct pravdu, či lhát. Situaci do jisté míry později komplikuje i Michelova manželka Laurence (Martina Šťastná), takže trojúhelník se jeví tak, že je možná i čtyřúhelníkem.

RECENZE: Zbyhoň! v Národním divadle. Hloupost hloupostí rozhodně neporazíš

S odhalováním, zatajováním, přiznáváním pravým i předstíraným se v textu pracuje dost umně, takže má chvílemi rozměry až pirandellovské. Hra nabízí inscenátorům řadu vděčných komediálních situací. Tak například Paul volá Alici, ona je ovšem s Michelem a ten do telefonu špatně napodobuje tetičku, u níž má Alice oficiálně být. Jindy se zase Michel „upřímně“ rozčiluje, že mu Paul jako jeho nejlepší přítel neřekl, že o Alicině mimomanželském poměru s ním ví. Zeller si tuace šikovně konstruuje, hra funguje jako sled dialogů, neboť na jevišti vidíme vždy jen dvě postavy, Michela jako tu hlavní neustále, k němu se všechno vztahuje a publikum může spoluprožívat jeho záletnickou situaci.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Scénograf Michal Syrový pracuje s jevištěm Fidlovačky dost velkoryse, vytvořil na něm iluzi několika zaměnitelných interiérů s postelí i sedačkou, to vše ve světlebéžovém tónu, doplnil sportovní šatnou (chlapi spolu občas hrají tenis) i náznakem ordinace (Alice je oční lékařka). Tycova inscenace udržuje po celou dobu svěží tempo, herecky na sebe nejvíc pozornosti upoutává Marek Taclík – Michela vykresluje se šťavnatou dynamikou jako muže sobeckého i vznětlivého, zároveň poněkud natvrdlého. Protagonista přes rampu suverénně servíruje jeho hořkosměšné chlapáctví. Iva Pazderková obdařila záletnou lékařku lehkou omrzelostí milostným poměrem, přinášejícím komplikace, i intelektuální ironií, také David Hák s Martinou Šťastnou přispívají do interpretačního kvarteta solidní povahokresbou svých figur.

Režisér přizdobil inscenaci řadou nápaditých mizanscén, například tou, v níž Michel po tenisovém zápase slyší od Paula, že jakýsi Alicin milenec špatně imitoval v telefonu její tetičku, a „přistižený“ se během této rozpravy převlékne do civilu a pak bezděčně zase zpátky do sportovního, protože je kvůli nervozitě ze slyšeného úplně „mimo“.

Netroufl bych si říci, že se ve hře a inscenaci nějak zrcadlí doba, v níž žijeme, přesto pikantní historka o nejistotě v milostných vztazích, okořeněná polaritou pravda–lež, může přinutit i hodně rozesmáté diváky k částečné sebereflexi.