RECENZE: Přes kosti mrtvých. Hněv zarputilé sluníčkářky

Zvířata a jejich lov jsou v tomto filmu klíčové téma, i když výpověď snímku a ni jeho knižní předlohy u něj nekončí. Spisovatelka Olga Tokarczuková a režisérka Agnieszka Hollandová vytvořily provokativní a záměrně konfrontační obraz současného světa, v němž spolu na mnoha úrovních soupeří dva protikladné přístupy.

Hrdinkou snímku je žena, která si říká jen příjmením – Dušejko. Bydlí téměř na samotě nedaleko malé obce na polsko-českém pomezí, uprostřed úchvatné přírody, kterou miluje. Slabost má zejména pro veškerá zvířata a z lidí pak pro ty, kdo jsou z nějakého důvodu ustrkovaní či bezbranní. Naopak vůči sebejistým lovcům a jiným uzurpátorům chová silnou, stále vzrůstající nenávist. Lovení zvěře považuje za zločin a je schopna jít ohlásit na policii třeba „vraždu mladého kance“. Ovšem i když takové její oznámení nepostrádá věcné jádro (kanec byl uloven mimo sezonu), dočká se Dušejko od policistů jen posměšků. Do rozporu se vášnivá milovnice zvířat dostane i s katolickou církví – místní kněz, sám lovec, jí důrazně vysvětlí, že stavět zvířata na roveň lidem je hřích.

Rozhořčená žena trpí svou bezmocí a nepochopením ze strany většiny spoluobčanů, masakry zvěře ji dovádějí (prakticky doslova) k šílenství. V jistou chvíli jako by se však karta začala obracet: dojde k sérii záhadných vražd, jejichž oběťmi jsou pytláci a lovci. A dokonce to vypadá, jako kdyby si s nimi vyřizovala účty sama „bezbranná“ zvířata. Obcí obchází strach a dosud suverénní moc se začíná otřásat v základech, zatímco Dušejko a její spojenci vycházejí z nové situace posíleni.

Agnieszka Hollandová přistoupila ke svěřené látce poctivě a zároveň hravě – bizarní příběh vypráví po celou dobu s potutelným úsměvem, zároveň však se zřetelně vyjádřeným názorem a s vědomým důrazem na citlivá témata, která dělí současnou západní společnost, speciálně pak tu polskou. Zejména zařazení katolické církve do tábora „zla“ vzbudilo vr ežisérčině vlasti bouřlivé reakce a snímek se stal předmětem docela vážně míněných politických rozepří.

Silní, bojte se slabých

RECENZE: Špína. Násilník a všichni jeho spolupachatelé

Hnout žlučí ale může film Přes kosti mrtvých i mnoha Čechům. Agnieszka Hollandová totiž diváky (nepochybně s jistým škodolibým potěšením) nutí, aby si otestovali, na které straně pomyslné barikády sami stojí. A nedává jim přitom mnoho možností k nějakému lavírování. Díky „šílenosti“ hlavní hrdinky, jejíž pohled divák chtě nechtě sleduje, jsou tu veškeré postoje vyjádřeny v krajní podobě. Výsledkem je obraz nesmiřitelných sil, které vstupují do dějinné bitvy: na jedné straně stojí odepsané veličiny jako myslivci, katolíci a muži. Na té druhé pak pokrokové složky jako ochránci zvířat, vegetariáni, ezoterici a ženy. (Ne že by v tomto druhém společenství nefigurovali žádní muži, jsou to však takoví, kteří jsou si vědomi svých slabostí a ochotni přijmout ženský pohled na svět.) Budoucí výsledek tohoto souboje „silných“ a „slabých“ je ve filmu výslovně vyjádřen: „Začne nový cyklus a zrodí se nová realita.“ Snadno potom někdo z diváků může odcházet z kina s nemilým pocitem, že v této nové realitě nebude mít co pohledávat, zvlášť pokud na něj například doma v ledničce čeká zvěřinová klobása.

Sama Agnieszka Hollandová hovoří o svém díle jako o fantazii pomsty v tarantinovském duchu – což je asi docela dobrý klíč, jak film Přes kosti mrtvých chápat. Hlavní hrdinku můžeme vnímat jako nesnesitelnou, zároveň však lze rozumět jejímu vzteku vůči arogantnímu spolčení těch, kdo si přisvojili tento svět a odmítají byť jen přemýšlet o názorech a právech někoho jiného. To, co se ve filmu děje, je pak jakýsi terapeutický ventil pro ni i pro diváky, kteří se někdy cítili podobně.

Na druhé straně: tvářit se, že tenhle film nenese silné a konkrétní politické poselství, by bylo pokrytecké. Ve skutečném světě jsou jablkem sváru možná méně zastřelení jeleni a více utopení imigranti, ale pořád jde o spor týchž principů. Není nutné jásat nad naivní černobílostí, s níž tvůrkyně tohoto filmu soupeřící strany představují. Vnímat aktivní tektonické zlomy ve společnosti je ale jednou ze zásadních úloh umění a v tomto ohledu vykonává snímek Přes kosti mrtvých záslužnou práci.