RECENZE: Příběhy našich životů, kterým budete chtít naslouchat

Na ztrátu blízkého člověka vás žádná kniha plně nepřipraví. Přesto jsou to zejména pohádky a mýty, které nám od dětství pomáhají se zpracováním složitých emocí a témat, jako je smrt. Terapeutické funkce fantastických příběhů si byla vědoma i britská spisovatelka a občanskoprávní aktivistka Siobhan Dowdová. Přišla proto s nápadem na knihu, jež by mladým čtenářům pomohla přijmout odchod milované osoby. Dowdová sama ovšem zemřela na rakovinu prsu dříve, než stačila příběh chlapce a jeho mladé umírající matky rozpracovat do knižní podoby. Volání netvora, jak zní titul knihy vyznamenané několika cenami, za ni proto napsal její americký kolega Patrick Ness.

RECENZE: Film Marija zprostředkovává hypnotickou cestu za snem

Ness je zároveň autorem scénáře filmové verze. Nelehkého námětu se ujal španělský režisér Juan Antonio Bayona, pro kterého jde po katastrofickém melodramatu podle skutečných událostí Nic nás nerozdělí (2012) o druhý anglicky mluvený snímek. Volání netvora můžeme v kontextu Bayonovy filmografie zároveň vnímat jako završení mateřské trilogie, zahájené v roce 2007 gotickým hororem Sirotčinec. Centrální figurou je ve všech třech případech nezlomná žena a všechny tři filmy zároveň zkoumají pouto mezi matkou a dítětem, jehož pevnost je vystavena těžké zkoušce. Ta ve Volání netvora nemá podobu duchů mrtvých sirotků nebo ničivého tsunami, nýbrž nevyléčitelné nemoci.

Matka třináctiletého Conora (Lewis MacDougall) umírá. Potřebnou oporu chlapci nedokáže nabídnout ani babička (Sigourney Weaverová), která jej pouze napomíná a usměrňuje, ani otec, který rodinu opustil. Pro spolužáky ve škole se Conor kvůli své snílkovské povaze stal terčem šikany a vytoužený klid nenachází ani ve spánku, z něhož ho budí děsivé noční můry. Produktem Conorovy bujné fantazie je pravděpodobně také velký mluvící strom, který se mu zjevuje vždy sedm minut po dvanácté. Zlověstně působící bytost (hlas jí propůjčil Liam Neeson) Conorovi postupně vypráví tři příběhy, jejichž aktéři zosobňují paradoxy lidského uvažování, s nimiž se mladý hrdina střetává ve skutečnosti. Protagonistu, který si už nepřipadá jako dítě, ale ještě není dospělý, ovšem víc než povídání starého stromu zajímá matčino zhoršující se zdraví. Zatím mu nedochází, že fikční světy mohou fungovat i jako užitečné trenažéry pro reálný život.

Konfrontace s nepříjemnou pravdou, jejíž existenci stejně jako matka neustále popírá, bude Conor schopen teprve tehdy, dokáže-li přijmout život se všemi jeho rozpory. K nevyhnutelnému vykročení z dětství do dospělosti jej vedou právě netvorovy příběhy, v nichž je hranice mezi dobrem a zlem nezřetelná a které nikdy nekončí tak, jak byste od pohádky s princi a královnami očekávali. Zatímco první dva příběhy jsou animované a odehrávají se v neexistujících světech, ten třetí Conor prožije na vlastní kůži. Největší výzvou pro něj ovšem bude dodatečný čtvrtý příběh, který by podle netvora měl celý vymyslet a prožít sám a prokázat tím sobě i druhým, že již nabral dost odvahy, aby se postavil tomu, z čeho má největší strach.

K čemu jsou dobrá monstra

Film připomínající svou strukturou Vánoční koledu od Charlese Dickense nepůsobí repetitivně zásluhou obměny počátečního vyprávěcího vzorce ve druhé polovině (sedm minut po dvanácté může znamenat jak po půlnoci, tak po poledni), vizuální rozmanitosti a postupného prohlubování charakterizace hrdinů. Většina postav je založena na podobných rozporech jako netvorovy příběhy. Milující matka svého syna zraňuje nejvíc, když mu nesděluje pravdu. Babička chlapce nechápe, ale jako jediná po celou dobu stojí po jeho boku. Sám Conor pravdu přijmout odmítá, ale zároveň ji touží poznat. Nejednoznačností na více úrovních, věrohodností emocí nebo ochotou ukázat bez přílišného zlehčování fyzickou i psychickou bolest, se Volání netvora liší od konvenčních hollywoodských melodramat, která černobílému vnímání světa jako souboje dobra a zla naopak vycházejí vstříc.

Volání netvora na druhé straně nese některé rysy rodinných filmů Stevena Spielberga. Stejně jako ony je především příběhem o příbězích. Conorovi kromě netvorových vyprávění pomáhají se zpracováním smíšených pocitů jeho vlastní kresby, starý film (konkrétně King Kong, ukazující podle matky, že „lidé nemají rádi to, čemu nerozumí“) nebo domácí video, při jehož sledování přistihne babičku. Život je optikou filmu dlouhou řadou neuzavřených příběhů. Na každém z nás zůstává volba, zda budeme jenom pasivními přihlížejícími, stejně jako zpočátku Conor, nebo aktivními účastníky a spolutvůrci. Podstatný je přitom fakt, že Conora naučila kreslit matka, jejíž skicáky se chlapci dostávají do rukou v dojemném epilogu, vymyšleném speciálně pro film (inspirací pro všechny kresby i pro design netvora byly původní knižní ilustrace).

Citace z King Konga není jediným dokladem toho, že Bayona podobně jako jeho španělsky hovořící kolegové Víctor Erice (Duch úlu), Carlos Saura (Starý dům uprostřed Madridu) nebo Guillermo del Toro (Faunův labyrint) sice přejímá dětskou perspektivu, ale současně výrazně čerpá z hororové poetiky. Před monstry dávajícími konkrétní podobu zdrojům našich úzkostí se nemůžeme věčně skrývat, stejně jako nelze neustále přivírat oči před pravdou. Strašidelné příběhy, jež si lidé vyprávějí odnepaměti, nás na nevyhnutelný kontakt s realitou připravují a pomáhají mírnit následný šok. Pro nejmenší diváky bude Volání netvora zřejmě příliš děsivé, ale mladé dospělé na život (a smrt) připraví mnohem lépe než všechny díly Hunger Games a Stmívání dohromady.