RECENZE: První člověk. Intimní a intenzivní cesta na Měsíc

Když se herec Ryan Gosling setkal pracovně s režisérem Damienem Chazellem poprvé, vznikl muzikál La La Land, hit loňských Oscarů, milovaný už od své premiéry na zahájení benátského festivalu. Gosling se nicméně s mladým filmařem seznámil proto, že si u něj chtěl zahrát Neila Armstronga. Tento film nazvaný První člověk vznikl nakonec jako druhý a benátský festival otvíral letos.

Už tři čtvrtě roku před padesátým výročím prvních kroků člověka na Měsíci tak přichází do kin drama, které tuto historickou misi představí z nečekaně nehrdinského, „neamerického“ pohledu. První člověk by se nemohl jmenovat Apollo 11 a nevypadá jako typická hollywoodská akce o skutečném vesmírném dobrodružství. Možná proto, že Chazelle je synem Francouze a Kanaďanky a Gosling pochází z Kanady. Možná proto, že Chazelle si své divácké filmy točí po svém, a ne na zakázku. A především proto, že 33letého filmaře zajímalo, co všechno stálo za americkým dobytím Měsíce v červenci 1969, které on jako ročník 1985 považoval vždycky za dané a nevyhnutelné.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Přesně o tom svůj film také natočil a velkolepý projekt ukazuje právě z pohledu Armstronga. Nesoustřeďuje se přitom tolik na úspěchy, ale spíš na tragédie, které vesmírný program provázely. V krátké, ale výrazné montáži na protestsong Bílej na Měsícipřipomíná nesouhlas veřejnosti s finanční nákladností projektu Apollo. Slavnostní scéna zapichování americké vlajky do měsíčního povrchu chybí. Vesmírné jízdy prostřiháva jímalé pozemské boje s osamocenou výchovou dětí paní Armstrongové, která si nedělá iluze, že NASA má osud jejího muže pod kontrolou. A mírně nuceně melodramatická linie v podstatě promění vrchol Armstrongova profesního života v moment smíření se se smrtí jeho malé dcery.

Technik v kosmu a trpělivá síla v domácnosti

RECENZE: Zrodila se hvězda. Spolehlivý astronomický jev

V těžké roli ztvárňuje Gosling tichého astronauta jako tvrdohlavého muže často ponořeného do sebe, neschopného větší empatie, ne ochotného vyhovět společenským požadavkům, rozhodného, soustředěného a schopného řešit technické krize. Vedle něj vyniká skvělá Claire Foyová, která zvládla nevděčnou roli čekající ženy v domácnosti pojmout jako portrét nenápadné, trpělivé síly.

Chazelle před La La Landem prorazil jazzovým dramatem Whiplash, před ním debutoval černobílou improvizací Guy and Madeline on a Park Bench, dobový životopis americké legendy tak z jeho filmografie na první pohled vybočuje. I zde se však soustředí na několik málo osob posedlých svým snem a na vztah ústředního páru – Neila a Janet Armstrongových. Scénář si režisér poprvé nepsal sám, o ten se postaral Josh Singer, jehož pro podobné příběhy ověřily novinářská dramata Spotlight (za které má Oscara) a o něco méně přesvědčivě Akta Pentagon: Skrytá válka. I tentokrát Singer vycházel z obsáhlé knižní předlohy, Armstrongovy biografie od Jamese R. Hansena. Punc autenticity filmu dodává i spolupráce s NASA a věrnost jejich dobovému vybavení.

Vzrušující scény astronautů zavřených o samotě nebo v malé skupině v klaustrofobní kabině třesoucí se rakety (tak odlišné od té nablýskané z dobové sci-fi 2001: Vesmírná odysea, která se tu dost rušivě cituje) tvoří vedle pohledů do soukromí druhou podstatnou část filmu. Jejich fyzičnost je tak působivá, že se právě pro ně vyplatí Prvního člověkanavštívit v Imaxu. Intenzitu pobytů ve vesmíru i intimitu pobytů na Zemi film vyvolává hlavně pomocí detailů snímaných uvolněnou kamerou, atmosféru 60. let podporuje i patina obrazu. Chazelle opět povolal svůj oblíbený tým včetně oscarového střihače (za Whiplash) Toma Crosse a oscarového skladatele (za La La Land) Justina Hurwitze. První člověk se sice po energickém La La Landu zdá víc bezpečně připoutaný, v žádném případě ale nekazí Chazellovu pověst zářného talentu americké režie.

Melancholie obalující triumf lidského úsilí, který sledoval celý svět, se hodí k dalším dějinám vesmírných programů, zájem Prvního člověka o společenský kontext Armstrongova osudu má však své limity, stejně jako ochota zpochybňovat smysl jeho kariéry. Armstrong udělal velký skok pro lidstvo, Chazelle se zajímá spíš o to, jak zvládl své lidské kroky. A takřka nás při tom dokáže obléct do jeho skafandru.