Sobota 21. května 2022, svátek má Monika
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Kultura

RECENZE: Recyklovaný Don Giovanni. Inscenaci ve Stavovském dostal na starost tým bez zkušeností

Leporello a Don Giovanni. Miloš Horák a Pavol Kubáň v nové inscenaci Mozartovy „opery oper“. foto: ND - JAN POHRIBNÝ

PRAHA - Po několika odkladech prezentovalo Národní divadlo novou inscenaci Mozartova Dona Giovanniho v nastudování dirigenta Karstena Januschka a režiséra Alexandera Mork-Eidema. Premiéra se uskutečnila v televizním přenosu ze Stavovského divadla na ČT art.
  5:00

Dona Giovanniho psal Mozart na pražskou objednávku pro tehdejší Nosticovo divadlo, dnes Stavovské. Je to jediné dochované divadlo, kde Mozart své opery řídil, a tato „opera oper“, kterou si tak rádi přisvojujeme, sem samozřejmě patří. Na pražskou tradici však inscenátoři rezignovali hned tím, že místo originální verze, jak zazněla při premiéře v Nosticově divadle 29. října 1787, dali přednost vídeňské, resp. její dnes nejběžnější adaptaci. Ne dost na tom, nejspíš považovali Mozarta i zkušeného libretistu Lorenza da Ponte za fušery a „překážely“ jim dialogy Giovanniho a Leporella při výměně plášťů pod oknem Donny Elviry nebo na hřbitově.

Škrty spíš budily dojem, že si režisér nevěděl rady s tím, jak vyplnit hudbou vyměřený čas – ve výsledku to však byla právě režie, která svým statickým aranžmá „zpomalovala“ tempo-rytmus inscenace. A to zkušený režisér televizního záznamu Tomáš Šimerda dělal střihy a typy záběrů co mohl, aby tento dojem alespoň trochu rozptýlil.

Nechybí alespoň elán

Dalo by se očekávat, že při současném rozkvětu historicky poučené interpretace bude k nastudování Dona Giovanniho právě ve Stavovském divadle přizván mozartovský specialista, nejlépe i s orchestrem. (Ovšem i z běžného operního orchestru se dá vykřesat poučená interpretace, jak ukázal hned několikrát například Vojtěch Spurný – v Plzni Orfeo a Korunovace Poppey, Figarova svatba v Opavě.) Německý dirigent Karsten Januschke (* 1980) je bezesporu talentovaný, k mozartovským expertům však zatím rozhodně nepatří. Jeho nastudování Giovanniho nelze upřít energii a elán, chvílemi až takový, že občas vázla koordinace se sólisty. Ornamentika obohacující árie byla vkusná, ovšem k vycizelovanému frázování, výrazovým detailům, větší propracovanosti dynamiky a zvukové plasticitě ještě zbývá velký kus cesty.

Nezbývalo než nostalgicky vzpomínat, jak tu dirigent Alessandro de Marchi vycepoval orchestr a spolu s režisérským duem Ursely a Karla-Ernsta Herrmannových udělali v roce 2006 z Tita záležitost (stejně jako o dva roky později z inscenace opery La finta giardiniera), která skutečně přiblížila Prahu světovým inscenačním trendům. O úrovni, kterou Myslivečkovou Olympiádou nasadili v roce 2013 Collegium 1704 Václava Lukse s režisérkou Ursel Herrmannovou, ani nemluvě.

Nic nového pod sluncem

Norsko-švédský režisér Alexander Mork-Eidem (1980) působí převážně v Oslu a ve Stockholmu v oblasti činohry a dosud nastudoval pouze tři opery, dvě z nich v Oslu. Dona Giovanniho pojal tak, že jsou jeho dny od počátku sečteny. V úvodním střetnutí ho Komtur bodne do břicha a Giovanni během opery umírá, aby ho ve finále za jeho prostopášný život neztrestalo samo nebe, ale docela realisticky ho svou čepelí skrytou ve vycházkové holi dorazí přímo Komtur v domáckém brokátovém županu. Giovanniho „odchod“ z tohoto světa, vrcholnou dramatickou scénu opery, režisér „vyřešil“ jednoduše tak, že před zmírajícím vytáhl oponu. Ostatně podobně nám neukázal řadu dalších důležitých scén včetně situace, jak Giovanni zabije Komtura. 

Když Leporello strhne oponu, vidíme sice sedět „starce“ na invalidním křesle jako repliku sochy Commendatore Anny Chromy, ale to, že by mohl představovat Plášť svědomí, režisér nad rámec dýmající sochy na hřbitově nijak nerozvinul a svým závěrem zcela popřel. Pozornost k čím dál zkrvavenějšímu Giovanniho břichu tak překrývá základní téma donchuanství, ať už jako marného hledání smyslu života, nebo naopak jeho rebelského vychutnávání naplno do poslední vteřiny.

Mork-Eidem si zakládá si na svém inovativním přístupu. Není však první ani jediný, kdo přišel s nápadem, že Komtur při souboji Giovanniho zraní (třeba salcburská inscenace Clause Gutha nebo pražská Davida Radoka). A vypůjčil si i další mnohokrát použitý nápad – nesmrtelnost donchuanství. Bez propojení s koncepcí inscenace se Giovanni s výsměšným smíchem mihne za „přeživšími“ a odběhne do nitra jeviště – snad k další recyklaci.

Inscenaci zachraňovali sólisté

Don Giovanni o zahánění prázdnoty. Máme čas poznat, co je důležité, myslí si barytonista Pavol Kubáň

Propagační materiály ND jako zásadní přínos nového nastudování zdůrazňovaly netradiční přístup a plně zahraniční tvůrčí tým. Nakonec to byli čeští a slovenští sólisté, jejichž výkony inscenaci zachraňovaly. Dominoval slovenský barytonista Pavol Kubáň, který v roli Giovanniho debutoval. Jeho pěvecké pojetí partu s nádherným legatem měkké kantilény i démonicky dramatickým výrazem bylo strhující. Nenechal se rozhodit hemžením statistů, které na něj režisér v áriích „nastražil“, a rozhodně má potenciál vytvořit mnohem komplikovanější a zajímavější postavu.

Alžbětu Poláčkovou jako Donnu Elviru, Lenku Máčikovou jako Zerlinou, Richarda Samka jako Dona Ottavia a Miloše Horáka jako Leporella známe už z předchozího nastudování a všichni si udržují vysoký standard. Nové obsazení Jany Sibery jako Donny Anny je logickým pokračováním kariéry této koloraturní sopranistky. Pro basistu Zdeňka Plecha je Komtur další role do plejády jeho basových postav. A je dobře, že Národní divadlo poskytlo v roli Masetta příležitost Lukášovi Bařákovi, jehož talent se i díky zahraničním zkušenostem slibně rozvíjí.

Jistě, je mnoho způsobů, jak mozartovskou tradici ve Stavovském divadle rozvíjet. Pod vedením uměleckého ředitele Pera Boye Hansena však zůstala jen vnějškově nevkusně přeplácaná a vnitřně obsahově vyprázdněná inscenace bez stylově ujasněného hudebního názoru, kterou zachraňovaly jen výkony sólistů.

Proč dostal příležitost uvést Dona Giovanniho v „originálním“ Stavovském divadle tým, který nectí genia loci, režisér nemá s operou větší zkušenosti a dirigent nepatří k mozartovským specialistům, se můžeme jen dohadovat. Věřme, že příště bude vedení Opery Národního divadla při výběru inscenátorů zodpovědnější a z naší první scény se nestane pobočná scéna severských divadel, odkud pochází umělecký ředitel Per Boye Hansen. Jsem přesvědčená, že cesta, kterou v novém nastudování Dona Giovanniho Národní divadlo zvolilo, nevede ani k rozvíjení unikátní mozartovské tradice, ani mezi renomovaná evropská operní divadla.

W. A. MOZART: DON GIOVANNI

Hudební nastudování: Karsten Januschke

Režie: Alexander Mork-Eidem

Přímý přenos premiéry ze Stavovského divadla 24. 4. ČT art

Autor:
Témata: Divadlo, Kultura

Půst, občas večeře, čtyři kávy denně. Jak jíst podle výživového poradce Havlíčka

Premium Strava ovlivňuje nejen naši váhu či kondici, ale i náladu a zdravotní stav. Ostatně až dvě třetiny všech nemocí mají...

Vláda má 20 korun z každého litru benzinu, říká šéf sítě levných čerpacích stanic

Premium Nikoho nenechají na pochybách, že tohle je nízkonákladová firma, kde se nehýří. Okázalost tu nemá místo. Spolumajitel...

Všechno vymyslela Škrlová. Je to hlava manipulace, říká režisér Síbrt

Premium Před patnácti lety Česko šokovala kuřimská kauza. Týrání malých chlapců nejbližšími příbuznými i podivná role „Aničky“....

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Mohlo by vás zajímat