RECENZE: Revoluce bez euforie. Seriál Bez vědomí dokazuje, že o roku 1989 nevíme všechno

Už při uvedení prvních dvou dílů na letošním festivalu v Karlových Varech vzbudila minisérie scenáristy Ondřeje Gabriela a režiséra Ivana Zachariáše pozornost svou sugestivní atmosférou, neotřelou expozicí postav a v neposlední řadě i výraznou titulkovou pasáží, která symbolicky ilustruje název série a navozuje znepokojující a lehce přízračnou atmosféru. V celém rozsahu je Bez vědomí dokladem známé pravdy, že není snadné zamotaný příběh atraktivně rozehrát, ale ještě těžší je jej přesvědčivě dohrát. I tak ovšem zůstává toto špionážní drama nevšedním úkazem na české televizní scéně.

Návrat do doby, o které určitě nevíme všechno

Ve středu dění je manželská dvojice exulantů, která se v říjnu 1989 vrací z Londýna do Prahy. Někdejší disident Viktor Skála (Martin Myšička) a jeho manželka Marie (Táňa Pauhofová), která také pochází z disidentské rodiny, jsou přesvědčeni, že v Československu jim nehrozí žádné nebezpečí – jsou britští občané a komunistický blok se všude okolo hroutí. Záhy se ovšem události vyvinou nečekaným směrem, po šokující události se Marie ocitá v bezvědomí v nemocnici a po Viktorovi se slehne zem. Když se Marie vzchopí (zvládne to poměrně rychle, ještě daleko před 17. listopadem), začne po Viktorovi pátrat. Není však rozhodně sama, koho její manžel zajímá – Viktora už mají dávno v hledáčku zástupci konkurujících si britských tajných služeb (David Nykl a Hattie Morahanová), kteří pracují na velvyslanectví v Praze. A případu Viktorova zmizení se (možná nejen) proto, že jde o cizího státního příslušníka, ujímá StB. Konkrétně dosluhující plukovník Vlach (Jan Vlasák) a mladý major Berg (Martin Hofmann). Ti spolu fungují v jakémsi trochu zvláštně izolovaném dvoučlenném týmu – vlastně tříčlenném, neboť Vlach má ještě vlastní sekretářku – a nemají toho asi zrovna moc na práci, protože to nevypadá, že by je v oné exponované době zaměstnávalo něco jiného než právě případ Viktora Skály, a to zpočátku ještě okrajově. Teprve když se Berg rozhodne o podezřelé aspekty Skálovy existence zajímat na vlastní pěst, začnou mít napilno.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Více než svým pracovními postupy zaujmou seriáloví estébáci svou rozporuplnou povahou: Vlach dává najevo, že mu nejsou cizí ani velmi ostré metody, ale zároveň prokazuje obětavou (zároveň však jaksi prakticky ohraničenou) péči své umírající manželce. Berg, který je spíše jeho rodinný přítel než jen kolega, se netají kritickými výhradami vůči systému, pro který pracuje. Stejně jako jejich konkurenti z jiných tajných služeb i tito pražští estébáci vědí, že změna je na spadnutí. A nedělají si iluze, že by se stávající mocní jen tak rozloučili se svým vlivem: „Někteří se přímo modlí, aby strana a vláda šly konečně do prdele, pak to teprve pořádně roztočej,“ zazní hned v první epizodě. Berg jako estébák vyznávající pravdu a nakonec i lásku je rozhodně kontroverzní, možná hodně přibarvená, ale pro seriálové účely rozhodně zajímavá postava. Stejně tak Vlach, jehož monstrózní a zároveň lidskou podobu příběh postupně modeluje.

Výrazné, i když už konvenčněji pojaté jsou i figury obou britských agentů – Hattie Morahanová úspěšně vytváří postavu silné ženy maskované jemnou slupkou a David Nykl dokázal vytěžit maximum ze své perfektní dvojjazyčnosti.

Děj minisérie se vrací i do vzdálenější minulosti, jeho těžištěm je však konec roku 1989 a potom také první porevoluční měsíce. Revoluční podzim je utopený v těžké, potemnělé atmosféře, a to nejen v obraze, ale i v duchu celého příběhu – euforii bychom tu čekali marně, jásající davy zahlédneme nanejvýš zprostředkovaně na televizní obrazovce. Lidé, o nichž Bez vědomí pojednává, se neradují, protože k tomu z různých příčin nevidí důvody: „Všichni se usmívají jako idioti, jenže úsměvem se nepřebírá moc ve státě,“ stěžuje si například britský agent Lloyd. Tento alternativní pohled na období převratu je rovněž pozoruhodným aspektem minisérie; škoda že není podložený výživnějším materiálem než nakonec poněkud zdivočelou a zároveň očekávatelnou fabulací. Zdaleka ne všechny dějové zvraty a jednání postav jsou přesvědčivě zdůvodněné, některé věci jsou v dobovém kontextu divné, jiné nepředstavitelné a ve chvíli, kdy se Bez vědomí odpoutá od obecně známých skutečností a vytvoří alternativní realitu, ztrácí i valnou část své přesvědčivosti.

Zejména počáteční ponor do dobové nálady, důvěrně povědomý a zároveň nekonvenční, si nicméně v každém případě zaslouží uznání, a to nejen díky důvtipně využitým pražským lokacím, které ještě dokážou vzpomínku na dobu před třiceti lety probudit. Společně s vesměs nadstandardními hereckými výkony a s tématem, které samo o sobě není liché, jen trochu přepěstěné, nabízí tato série atraktivní návrat do doby, o níž jistě nevíme všichni všechno – v tom lze s Bez vědomím bezpochyby souhlasit.