Sobota 27. listopadu 2021, svátek má Xenie
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

RECENZE: Co když tam nahoře nikdo není? ptá se Müller na novém albu

Kultura

  6:00
I když se Richard Müller z hudební scény nikdy neztratil, nové album 55, které daroval svým fanouškům v roce svých půlkulatých narozenin, uvedených v názvu, je v jeho produkci posledních let výjimečné. Výjimečně dobré. Minimálně po textové stránce.

Richard Müller foto: Universal

Předchozí, loňský projekt Sociální síť, který vytvořil společně se skladatelem Michalem Pavlíčkem a textařem Michalem Horáčkem, se kupodivu, přes koncentraci známých jmen, příliš nevyvedl. Léty na scéně prokázané talenty tvůrců se zde ani nesečetly, natož aby se znásobily, jak se možná dalo čekat. A předchozí dvě diskografické položky Hlasy sice nebyly nezajímavé, ale pracovaly se starším materiálem upraveným pro interpretaci a capella Richardem Müllerem a sborem Fragile.

Novinka 55 navazuje, jak název napovídá, na jedenáct let staré album 44 a na Müllerův průlomový sólový titul 33. Ten patřil k zásadním deskám roku 1994 a leckdo jej dodnes považuje za zpěvákovo nejlepší album vůbec. Prozatím tak vlastně novinka uzavírá pomyslnou narozeninovou trilogii, i když se k takovému plánu Richard Müller nehlásí. „Je to jen číslo věku, jehož se mi podařilo dosáhnout, nic jiného bych za tím nehledal,“ řekl zpěvák nedávno serveru Lidovky.cz.

A přestože Müller popírá větší význam toho, kdy bylo album natočeno a co bylo vepsáno do jeho názvu, a dokonce se vymezuje vůči jakémukoli bilancování při příležitosti svého jubilea, právě to na albu nemůžeme přeslechnout. Je ovšem mimořádně sympatické, že nejde o bilancování ostentativní nebo snad velkohubé.

Šťastná ruka

V první řadě je třeba zdůraznit, že Richard Müller měl tentokrát velmi šťastnou ruku při výběru spolupracovníků. Totiž zejména textaře Petera Uličného. Autor, léta etablovaný na slovenské scéně, je hegemonem veškerých slov desky. U některých písní je sice jako spoluautor uveden sám zpěvák, jak ovšem uvedl v několika rozhovorech k albu, jeho spolutextařství spočívalo v podstatě v tom, že Uličného požádal o zpracování určitého tématu, o němž by chtěl zpívat, případně mu „přihrál“ ten či onen obrat.

Je to cítit z evidentně a v prvním plánu osobních písní typu Adieu Adele, Narodený v šesťdesiatych, Na smrteľnej posteli či v songu titulním, který album uzavírá. Silné angažmá Richarda Müllera, byť třeba ukryté pod obecným příběhem či úvahou, je ovšem podvědomě citelné z celého alba, ze všech jeho patnácti položek.

Richard Müller

Richard Müller

To, že se tentokrát, prý z důvodu „vyschlé inspirace“, sám zpěvák vyhnul textování, má nakonec jednu obrovskou výhodu. I v těch nejosobnějších písních je přidanou hodnotou Uličného nadhled, který přichází i ve chvílích, kdy text už už hrozí až příliš velkými slovy. Jako když třeba bilancování v titulní písni najednou „uzemní“ pointou: „Každý deň / ďakujem / že nie som dead.“

To, co se prostřednictvím pomyslného pera Petera Uličného honí Richardu Müllerovi hlavou, jsou vlastně věci typické pro stárnutí a asi každý je více či méně řeší od začátku středního věku. Odkvétání žen okolo něj, ať už živých a blízkých, nebo těch známých z pláten kin či fotografií Helmuta Newtona.

Skeptický pohled na současnost (“Predpoveď je jasná: Bude hnusne / Mone Lise v Louvri zmrzol úsmev / Zbeleli vlasy... Dnes predsa nemusíš / byť ani prorok / Aby si vedel / že dobre už bolo“). Úvahy o tom, jaké to bude na smrtelné posteli (nejsmutnější na ní prý je to, „že sa o ňu (človek) s nikým nedelí“). A samozřejmě i o tom, jestli máme zastání mimo tento svět (“Písal som sťažnosť tomu hore / ‚Prečo z nás otče kožu derieš?‘ / A dodnes čakám na odpoveď... / Čo ak tam hore nikdo nie je“). To všechno je součástí jakési mozaiky, jež tvoří důvěryhodný a vlastně velmi civilní portrét muže řítícího se nezadržitelně do poslední třetiny života.

Slabší skladby

Ještě nepadlo jméno třetí nejvýznamnější osobnosti spjaté s albem 55. Je jí všestranný muzikant a skladatel Ondřej Gregor Brzobohatý, jenž je autorem hudební složky všech písní a také producentem alba. Obecně řečeno dal písničkám šansonovou tvář, tu s příměsí latiny, tu soulu, tu rocku. Album je tak příjemně členité, i přes délku pro dnešní uspěchanou dobu netypickou. To je ovšem produkční stránka věci, kterou podporuje i angažmá prvotřídních českých studiových hudebníků. Výraznější výhrady lze snad mít jen ke zbytečně nafouknutým orchestrálním aranžmá (Adieu Adele, Láskovičky), jež znějí až příliš retro a k Müllerovu stylu se dvakrát nehodí.

Jiná věc je, že samotná skladatelská práce Ondřeje Gregora Brzobohatého je spíše průměrná, za přínosem Petera Uličného o koňskou délku zaostává. Jeho písním chybějí nosnější melodické motivy – a ty naopak příliš klenuté (Anjel strážny) zase zpěvákovi příliš nekonvenují. Richard Müller je nejlepší tam, kde může posluchači „promlouvat do ucha“, jako je to hned v úvodní Čo ak tam hore nikto nie je?, jež sice také není žádné skladatelské veledílo, ale perfektně vystihuje zpěvákovu silnou stránku.

Autor:

ANALÝZA: Případ Kenosha. Média si napsala vlastní verzi

Premium Půlka Ameriky si udělala z Kylea Rittenhouse, jenž zastřelil dva lidi, vzorovou karikaturu bílého rasisty s puškou, a...

Pět nejčastějších chyb, které Češi dělají v penzijním spoření

Premium Ve starém „penzijku“ si na důchod spoří více než tři miliony Čechů a v nových fondech už přes 1,3 milionu lidí. Stát...

Strach se do lidí pouští jako jed. Horší než covid je hysterie, říká herec Dušek

Premium Je hercem, režisérem, scenáristou, moderátorem. Renesančního ducha zřejmě Jaroslav Dušek zdědil po svém rodu s modrou...

Vyhrajte medvídka, který svými pohádkami uspí vás i vaše děti
Vyhrajte medvídka, který svými pohádkami uspí vás i vaše děti

Nebylo by hezké mít doma někoho, kdo by vám i vašim dětem vyprávěl pohádky? A co takhle Pohádkový medvídek, který zná ty nejlepší příběhy? Zapojte...

Mohlo by vás zajímat