130 let
Ve světě Santiniho baroka. Dušan Vitázek (Martin Urmann) a Rastislav Gajdoš...

Ve světě Santiniho baroka. Dušan Vitázek (Martin Urmann) a Rastislav Gajdoš (kněz Binder) v inscenaci Stanislava Slováka. | foto: MDB

RECENZE: Santiniho Jazyk je jednotvárný a užvaněný thriller. Vždy se ale najde prostor pro nadsázku

Kultura
  •   18:00
PRAHA - V české premiéře uvedlo Městské divadlo Brno jevištní adaptaci prózy Santiniho jazyk od Miloše Urbana. Chvályhodná snaha zpestřit programovou nabídku o módní mysteriózní thriller zde narazila na narativní možnosti divadla i režie. Atraktivita lokálních témat u publika ovšem spolehlivě funguje a zabere i nyní.

Napínavý příběh Santiniho jazyk se ponejvíce odehrává ve slavných stavbách barokního architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela. A tak divák v Brně prostřednictvím inscenace režiséra Stano Slováka navštíví zejména mistrovské jihomoravské stavby – kostel ve Křtinách a opatství v Rajhradě. Tajemná story ovšem publikum zavede hned do šesti Santiniho staveb a mnoha dalších prostředí. Dramatizace knihy je dílem režiséra a dramaturga inscenace Jana Šotkovského. Scénář o šestašedesáti stranách čítá hned dvaačtyřicet obrazů, k nimž je nutno připočíst ještě prolog a epilog. Snaha týmu co nejvěrněji jevištně povyprávět barokně rozkošatělý příběh s mnoha osobami i prostředími má však ve výsledku limity v podobě poněkud jednotvárně inscenovaného a užvaněného divadla.

Není bez zajímavosti, že žádná Urbanova próza nebyla dosud dramatizovaná pro divadlo. Propojení historie, nadsázky a detektivní fikce, thriller s prvky mystiky i love story; už to je na jednu inscenaci hodně. Když se k tomu přidá silná edukativní vrstva či úvod do symboliky, hermetiky, Santiniho architektury a navrch ještě autorův humor, nastane problém nejenom diváka zorientovat, ale také ho tím vším provést. Brněnské divadelní verzi se toto vše za pomocí scénických řešení i daří, jen je to vše na úkor tříhodinové délky a monotónního stylu jevištní řeči. Obraz tady teče za obrazem bez většího režijního gesta, prostá scéna Jaroslava Milfajta díky světelným projekcím Petra Hlouška dokáže navodit či citovat Santiniho sakrální architekturu. Nadužívání geometrických čar, kruhů a nejrůznějších prvků i zdařilý light design jsou tady poctou stavitelově jedinečné práci s kružítkem i světlem.

V hlavní roli je tady hon za univerzální větou, jejíž šifra se skrývá právě v Santiniho architektuře. Protagonista Martin Urmann je na počátku středního věku, prochází krizí a pracuje u reklamní agentury. Přes profesi se právě dostává až k záhadě ukryté v barokních stavbách, je posedlý jejím vyluštěním, i když přitom kolem něj umírají lidé. Na konci této hledačské cesty má stát univerzální reklamní slogan, který by prodal všechno. A tato snaha o jakousi postmoderní spiritualitu, odtajněnou záhadologii, je tady ponejvíce až legrační destilací křesťanské víry, symboliky a pokusem o mysterium, tolik milované tuzemskými ateisty. Předností knihy i Slovákovy inscenace však je, že v umělecké sugesci napínavého příběhu se vždy najde místo pro humor a osvobozující nadsázku.

Samozřejmě při tomto dramaturgickém tahu mnohé napadne jméno Dan Brown. Úspěch Šifry mistra Leonarda okamžitě podnítil nakladatele k vydávání podobně laděných románů, v českém divadle tento fenomén zatím nikdo nedohnal. Urban naštěstí kostruje svá mysteria s pobaveným odstupem a legrační hyperbolou, která se vzdaluje Brownově vážné umanutosti.

Tento odstup herci místy vnášejí i do svých rolí a činí neustále stejným způsobem mechanické střídáním obrazů únosnější. Dušan Vitázek v hlavní roli reklamního kreativce Urmanna si s hledištěm místy otevřeně povídá, vypráví publiku, co vlastně hledá nebo co ho trápí. Toto řešení – sdělovat postřehy do publika – z něj dělá o něco živější postavu než je vypravěč v knize. Vitázek dokáže přes svoji figuru na jevišti udržet napětí děje i jeho uvěřitelnost. Příjemný civilismus nabízí ve své první roli v novém angažmá herec Petr Halberstadt. Dělá Vitázkovi průvodce a přítele jako znalec Santiniho díla. Tento svérázný neortodoxní kunsthistorik Roman Rops, který má neskrývanou zálibu v umění i ve fernetu, je zdařilým Halberstadtovým vstupem na prkna Městského divadla Brno. Velký a využitý prostor dostal šéf reklamní agentury Kňour v podání Jakuba Uličníka. Tento egoistický, autoritářský a vyčůraný despota je v pojetí Uličníka až hmatatelně odpornou postavou. Ženy v této inscenaci mužům spíše sekundují, ať už je to Andrea Zelová, Eliška Skálová, či Barbora Goldmanová. Jejich herecké miniatury jsou jen dramatickým vybalancováním mužského světa, který tady hraje prim.

MILOŠ URBAN, STANISLAV SLOVÁK, JAN ŠOTKOVSKÝ: SANTINIHO JAZYK

Režie: Stanislav Slovák

Scéna: Jaroslav Milfajt

Kostýmy: Andrea Kučerová a Adéla Kučerová

Hudba: Lukáš Janota

MD Brno, premiéra 26. 10.

Autor:
  • Vybrali jsme pro Vás