Středa 26. ledna 2022, svátek má Zora
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

RECENZE: Sebraná radost básníka Vodseďálka. Taková poezie je mimo čas

Kultura

  18:00
PRAHA - Tuzemský literární underground je pořád žádané zboží. Jen co v pražském Argu vydali tři svazky sebrané poezie Egona Bondyho, přistála na knihkupeckých pultech pod toutéž značkou tisícovka stránek Díla 1949–1998 Iva Vodseďálka (1931–2017).

Ceny Revolver Revue. Ivo Vodseďálek s Věrou Novákovou. foto: ARCHIV MAFRA

Je to logické pokračování: ti dva spolu na sklonku čtyřicátých let začínali, takže je spárovala i posmrtná bilance. A nejen u stejného nakladatele, taky ve stejné editorské režii (Martin Machovec) a ve stejné grafické úpravě (Viktor Karlík).

Odvážné gesto

Vodseďálkova bichle má v názvu „dílo“. To může vypadat trochu jako klamavá reklama. Kniha totiž shrnuje pouze Vodseďálkovy básně. Próz je tady pár, další práce mimo poezii, které autor sebral pod hlavičky Felixír života (2000) nebo Jedna věta (2011), ať jde žánrově o aforismus, vzpomínku, nebo náběh k literárněhistorické studii, zůstaly mimo. A mimo zůstaly i Vodseďálkovy výtvarné práce, které vytvořil hlavně v posledních dekádách svého života. Výjimkou jsou dva cykly z let 1950 a 1951, otištěné jako faksimile, povahově blízké třeba „kolážovým románům“ Maxe Ernsta nebo „konfrontážím“ Jiřího Koláře, kde si na jednotlivých stránkách podávají ruku slovo s obrazem. Vesměs kontrastně, aby vynikl jednak fantazijní potenciál setkání, jednak absurdní komika, kterou Vodseďálek pěstoval s gustem i v rámci své hlavní činnosti: poezie. Takže titul knihy má v jádře pravdu: to nejdůležitější se u Vodseďálka dělo v letech 1949–1998 ve verších.

Začínal v družině s Egonem Bondym a Janou Krejcarovou pod praporem pozdního surrealismu. Obdivoval Andrého Bretona (hlavně jeho Arkán 17) i možnosti paranoicko-kritické metody, kterou vypracoval Salvador Dalí; vyzkoušel si „progresivní automatismus“. Jenže záhy poznal, že surrealismus nestačí: doba po osmačtyřicátém byla jinde. A tak Vodseďálek vymyslel takzvanou trapnou poezii, hravou a provokativní parodii na oficiální řeč doby. Vzal za své slovník i fráze nově instalovaných mocenských struktur, ale nepatrně s nimi pohnul, aby se ukázaly kořeny – aby se odchlípl roh toho jásavého plakátu, drze nalepeného přes celou tehdejší skutečnost, a vyšly najevo všechny ty totalitní hrůzy, falše a lži, co se mačkaly pod ním. Bylo to odvážné gesto. Hlavně při vědomí, jak si stalinismus podal někdejší exponenty prvorepublikové avantgardy, od Kalandry po Teiga.

Brigádnice Jana

Trapná poezie zafungovala u Vodseďálka jako odrazový můstek. Elegantní salta z něj metal i ve svých pozdějších verších. Samozřejmě s jistou vývojovou logikou, která znamenala postupnou prozaizaci výpovědi, rozšíření autorského „dechu“ a paralelně jisté změkčení výchozí absurdně-komické noty. Samozřejmě s několika odskoky, případně změnou důrazu: jednou se básník stylizoval jako prozaik dekadentního střihu, ovlivněný Ladislavem Klímou, jindy se svezl po dobově módní vlně experimentální poezie a ještě jindy prověřil nosnost rýmovaného čtyřverší. Pokud měl v první půli padesátých let blízko k neodadaismu Šmidrů, recesistického sdružení kolem Karla Nepraše, Jana Koblasy a Bedřicha Dlouhého, pak v letech sedmdesátých a osmdesátých dospěl na pozice evidentní poezie zmíněného Jiřího Koláře, k básni jako deníkovému zápisu, k próze nasekané do veršů.

Každý oddíl knihy (celkem jich je šest) otvírá jako frontispis dobový portrét autora. Hlavně první dvě fotky prozrazují na Vodseďálka docela dost: byl introvert se sklony k melancholii. Na rozdíl od zbývajících členů jejich trojlístku, Bondyho a Krejcarové, kteří měli v krvi extroverzi, kteří chtěli provokovat, být vidět a slyšet. Vodseďálek si vystačil s vnitřním smíchem, raději snil s otevřenýma očima – anebo rovnou uletěl do oblak. To není nadsázka: v pětašedesátém roce básník spoluzaložil pražský Balonklub. Podobně dvojmo dneska fungují jeho texty: jednak dávají pojem o tom, jak to tehdy, od stalinismu po normalizaci, vlastně bylo, jednak žijí svou autentickou komikou. Ty verše jsou trvale vtipné, zábavné, jako třeba kus o „brigádnici Janě“, která „ráda pracovala nahá / mezi dlouhou řadou / zapocených radostných kopáčů“. Ivo Vodseďálek se jistě během svého života a díla mnohokrát zapotil, ale z jednoho i druhého měl zřejmou radost. Taková poezie je pak mimo čas.

IVO VODSEĎÁLEK: DÍLO 1949–1998

Praha, Argo 2019, 1076 s.

Autor:

ANALÝZA: Tři důvody, proč Rusko vpadne na Ukrajinu. A tři další, proč ne

Premium Copak se asi odehrává v hlavě Vladimira Putina? To je otázka, kterou dnes řeší celý svět. Ruský prezident rozehrál...

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nevěra dříve či později vztah zničí. A není cesty zpět, říká filmařka Sedláčková

Premium Vede doslova dvojí život ve dvou zemích. Ve Francii pracuje Andrea Sedláčková především jako střihačka filmů, u nás...

Mohlo by vás zajímat