RECENZE: Snímek Mečiar slouží jako učebnicový příklad lidské touhy po moci

Tereza Nvotová (* 1988) už jednou Mečiara do Jihlavy přivezla – před čtyřmi lety soutěžila čtyřicetiminutová verze jejího filmu v sekci Krátká radost. Tentokrát má snímek devadesát minut a režisérka doplnila rozhovor s někdejším slovenským premiérem o velkou porci archivního materiálu i výpovědi pamětníků éry, která zásadně poznamenala další vývoj Slovenska, ale i České republiky.

První osobou, která se v tomto dokumentu objeví na plátně, je ovšem sama režisérka, která film pojala jako osobně laděné ohlédnutí za dobou svého dětství a dospívání. „Když mi bylo deset, hrávali jsme si na Vinnetoua, E. T. a Mečiara. Dnes mě zajímá, kdo to byl a co udělal s námi a naší zemí.“ Ke cti režisérce slouží, že evidentně nejde o pouhý bonmot: hra dvou školaček na televizní reportérku a nerudného politika zachycená na domácím videu je odzbrojující a zároveň účinně prozrazuje, jak se fenomén Mečiar otiskl do obecného povědomí.

Festival dokumentárních filmů Ji.hlava. Je fikce ten nejlepší dokument?

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Příběh vzestupu někdejšího podnikového právníka, který se po Listopadu zázračně vyšvihl do křesla ministra vnitra, doplňuje Tereza Nvotová příběhem své rodiny (je dcerou herečky Anny Šiškové a režiséra Juraje Nvoty), tedy lidí, kteří se nutně dostali s populistickým politikem a masou jeho nekritických příznivců do konfliktu. Není to situace srovnatelná s pozicí disidentů za komunistického režimu (a režisérka takové rovnítko ani neklade), přesto vylíčené komplikace legitimně doplňují obraz Mečiarovy éry, v jehož popředí jsou samozřejmě mnohem závažnější a drastičtější výjevy. Především skutečně klíčová a příznačná událost novodobých slovenských dějin – únos syna prezidenta Michala Kováče tajnou službou a následná vražda svědka Róberta Remiáše.

Dokument Terezy Nvotové nepřichází v této ani v jiných záležitostech se senzačními objevy, pouze přehledně shrnuje dnes již obecně známá fakta, i tak ale při jeho sledování tuhne krev v žilách. Mafiánské praktiky pevně zakomponované do způsobu vládnutí působí jako zlý sen, který byl ovšem ve své době velmi reálný, a to nejen díky Vladimíru Mečiarovi a jeho týmu, ale především díky enormnímu množství lidí, kteří v bezskrupulózním pragmatikovi viděli národního spasitele. Obraz zmanipulované masy vyvstává v archivních materiálech ještě hrozivěji než titulní figura – ta je totiž v podstatě nahraditelná. Šikovně vedená kampaň dokáže na její místo dosadit třeba „Mečiarova pionýra“ Roberta Fica, dovozuje dokument Terezy Nvotové.

Osobní setkání režisérky s Vladimírem Mečiarem coby politikem na odpočinku v klidu jeho vily, které se dokumentem prolíná, nenabízí žádná překvapivá doznání či nečekanou sebereflexi. Mečiarův dobrácký projev představuje spíše hořce ironický kontrapunkt k alarmujícím skutečnostem, jimiž se film zaobírá. Iv těchto pasážích se však dozvídáme cosi o typu osobnosti, která se v různých časech a na různých místech s velkou vervou nechává vynést k moci. Vladimír Mečiar je hrdý na to, že se dostal do učebnic, a zda je to v dobrém, či ve zlém, to už je mu v podstatě jedno...

Snímek Terezy Nvotové je užitečný jako ohlédnutí za nedávnými dějinami středoevropského prostoru i jako (možná pozdní) varování před populisty, kteří zde nadále rostou jako houby po dešti.