Dvaasedmdesátiletá zpěvačka Bettye LaVette je svým hlasem a hudebním talentem klenotem soulové scény, životním příběhem je ale spíš bluesmanka. S hudbou začala už v šestnácti, v 60. letech točila pro významné vydavatelství Atlantic, měla pár celoamerických hitů, pak však nezvladatelné zpěvačce firma zrušila kontrakt a ona sama se na dlouhá desetiletí ztratila z hudební branže. Provázena v různých obdobích drogami a alkoholem, prý si vydělávala i prostitucí. Otevřeně o svém životě napsala ve svých pamětech A Woman Like Me v roce 2012.
Na začátku nového století se jí podařilo nastartovat „druhou kariéru“ albem, jež se jmenuje stejně jako zmíněná kniha (2003). Opravdovou díru do světa ale udělala až v roce 2005 albem I’ve Got My Own Hell to Raise na fajnšmekrovském labelu ANTI v produkci slavného Joea Henryho. A úspěchy pokračují dodnes, včetně několika nominací na Grammy. V roce 2009 se jí dokonce dostalo cti zpívat při inauguraci amerického prezidenta Baracka Obamy.
Zajímavý výběr
Bettye LaVette má odjakživa v repertoáru spoustu upravených a syrově zazpívaných písniček klasického amerického i anglického zpěvníku pop-music (Beatles, Rolling Stones, Led Zeppelin, Willie Nelson ad.).
Samotný fakt, že nyní na tematické album Things Have Changed nazpívala tucet dylanovek, tedy ještě není žádné velké překvapení. Ta přicházejí až po bližším „ohledání“ desky. Přičemž je potřeba zdůraznit, že velkou roli v kvalitě výsledku sehrál slavný producent a bubeník Steve Jordan, mj. častý spolupracovník Erika Claptona, Johna Mayera, Neila Younga, Keithe Richardse nebo The Blues Brothers.
Ten určitě stojí například za sestavou doprovodné kapely, kterou tvoří vesměs muzikantské hvězdy, z nichž s mnohými Jordan v minulosti hrál, a to včetně písně Political World hostujícího Keithe Richardse. A nepochybně měl co mluvit i do velmi zajímavého výběru písní.
Protože tady se v žádném případě nejde cestou nejmenšího odporu ani nehraje na jistotu. Z oněch dvanácti položek vlastně za klasické Dylanovy hity (tedy ty ze 60. let) můžeme považovat jen dvě: It Ain’t Me Babe a The Times They Are A-Changin’. Přičemž obě jsou „překopané“ tak, že i jejich autor sám, pověstný věčným předěláváním vlastních songů, by měl co dělat s jejich rozeznáním.
První z nich je tu v kabátě naprosto klasické soulové balady, rytmizované triolovým rytmemafrázované s klenutou rozervaností. A z druhé je vlastně poměrně svižný rovný rock s funkčními stoptimy, dunivými bicími a kytarovými riffy i zkreslením nakřáplým sólem.
Většina ostatních písní pochází z dost podceňovaných Dylanových alb z 80. let Infields (1983), Empire Burlesque (1985) a Oh Mercy (1989). Dvakrát zpěvačka sáhne do předchozí dekády k Planet Waves (1974) a ke slavnému Slow Train Coming (1979), dvakrát naopak blíže k současnosti, ke skvělým Modern Times (2006). Ke každé písni produkce přichází se silným novým nápadem, rytmickým či aranžérským.
Co je však důležité: žádná z úprav není pouhou samoúčelnou exhibicí produkce nebo zpěvačky, nýbrž nosným a funkčním pohledem na píseň jako celek. A to včetně textu, který si udržuje původní smysl a zároveň dostává novou fazonu jakéhosi pohledu z jiné strany. Daného samozřejmě i – avšak nejen – tím, že jej zpívá žena.
