130 let
Bude rodit? Uprostřed schůze jedna z vlastnic bytové jednotky zažije planý...

Bude rodit? Uprostřed schůze jedna z vlastnic bytové jednotky zažije planý poplach. Vosto5. | foto: Vosto5

RECENZE: Společenství vlastníků je horor nejen z domovní schůze

Kultura
  •   12:00
PRAHA - Jiří Havelka a Vosto5 ve svém novém projektu Společenství vlastníků vycházejí z drsné reality domovních schůzí a pomocí ní poměrně přesně diagnostikují nesnesitelnou rozklíženost a agresivitu současné společnosti.

Společenství vlastníků vzniklo pro právě probíhající festival 4 +4 dny v pohybu a jeho autor a režisér v jedné osobně vyšel z vlastní zřejmě dost frustrující zkušenosti. Je to opět dokumentární divadlo s velkým dramatickým potenciálem a Havelka tento žánr umí výtečně a má pro něj zcela specifický styl. Ten se zpravidla odvíjí i od scénografického řešení, které divákovi umožňuje stát se integrální součástí předváděného. Konkrétní děj skrývá modelovou situaci, z níž postupně vykrystalizuje obecnější sdělení, které je k dnešnímu stavu společnosti velmi nelaskavé, až deprimující.

Přehlídka obsesí

Diváci se tedy stávají součástí schůze vlastníků bytových jednotek (SVJ), kteří se pravidelně scházejí, mají svůj volený orgán a probírají různé záležitosti týkající se domu čili jeho oprav, vyúčtování služeb a případného odprodeje společných prostor. Havelka dobře odpozoroval, v jak absurdním duchu se takové dýchánky odehrávají. Jednak je to boj o moc – sice v malém, ale o to směšnějším měřítku. A pak je to také působivá študýrka typů a povah, skoro až přehlídka obsesí a deviací.

Pro takové vyznění je ovšem třeba příslušnou menažerii přesvědčivě poskládat. A to se Havelkovi také zdařilo. Je tu lehce vynervovaná předsedkyně SVJ (Renata Prokopová), která se snaží působit konstruktivně, ale emoce ji zrazují, vedle ní odevzdaně trpí flegmatický manžel (Ondřej Bauer) a snad lze prozradit, že jedním z výsledků schůze je totální krach jejich manželství. Naštěstí synáčci tohoto páru, zprvu přítomní a spořádaně si cosi kreslící, jsou při prvním sprosťačení vyvedeni, přičemž ještě ode dveří se ozve zvonivý hlásek jednoho z nich, žádající vysvětlení předchozí promluvy.

Dominantní postavení si v jednání nenechá vzít Kubát, kterého Zdeněk Mucha vymodeloval jako prohnanou starou strukturu. Někdejší předseda lidového bytového družstva a nyní zákeřný fašisoidní remcal je standardně proti všem. Sekunduje mu Horvátková (Hana Müllerová), útočící připitomělé stvoření, vyslovující nehoráznosti a urážky s odzbrojující samozřejmostí. V tuposti s ní soupeří Švec (David Dvořák), další přiboudlý tvor – během schůze se opíjí a žere buchtu a především stále hlasuje, aby bylo vidět, že je aktivní.

RECENZE: Festival Divadlo. Plzeň zažila maďarské záchvaty šílenství

Lenka Loubalová hraje madam Procházkovou, zřejmě bývalou hetéru, která ve svém bytě provozuje podivné aktivity a ubytovává šest mladých mužů černé pleti. Během schůze se většinou koketně usmívá a upravuje nalíčení, tváří se, že je nad věcí, ale i její velká chvíle přijde. Po boku má asistenta (Zdeněk Pecha), který, jak se ukáže, má firmu na všechno a je ochoten se zapojit. Pak je tu hysterická kontrolorka Halky Třešňákové, hyperaktivní a důsledně otravná. Mladý homosexuál Andreje Poláka je předurčen, aby se stal terčem útoků, nejenom pro sexuální orientaci, ale i pro slovenskou národnost. Stranou zůstávají noví nájemníci, mladí manželé Bernáškovi – ona (Anna Kotlíková) je ve vysokém stupni těhotenství, on (Patrik Holubář) působí vyděšeně. Vysloveně mimo zůstává jediný člověk – profesor Sokol (Václav Poul), který byl kdysi nehezky podveden starou strukturou Kubátem. Po celou dobu si čte a pouze jednou podotkne, že plyn je dobré v domě zachovat, aby bylo čím spáchat sebevraždu. Dvojčata bratři Čermákovi (Ondřej Cihlář a Petr Prokop), kteří byt zdědili po otci, zprvu vypadají korektně, na povedenou partičku jen zírají, ale nakonec se také pěkně vybarví. Prostě jedinečná kolekce na vzorek.

Rvačka kontrolorky s předsedkyní

Schůze začíná přiměřeně autenticky, nejdřív se jen tak trousí různé jízlivé poznámky, postavy dávají o sobě vědět. Je to velmi vynalézavé, vtipné – diváci jsou rychle vtaženi a inscenace kupodivu chycené tempo udrží, i když po první půlhodince se první nával energie lehce vyčerpá. Jenže Havelka své schůzovní psychodrama, nebo chcete-li horor ze schůze, po částech av pravou chvíli šikovně graduje, ať už jde o planý poplach předčasného porodu v nádherně rozfázovaném a zpomaleném provedení, nebo ostrou rvačku kontrolorky s předsedkyní.

Schůze postupně nabývá obludných rozměrů, absurdita se překlopí do chaosu. Nikdo se neshodne s nikým, všichni si jdou po krku, urážejí se, na povrch vyplouvají různé hříchy, postavy dobrovolně provádějí duševní striptýz, a ještě se u toho tváří vítězně. Ve chvíli totálního rozkolu a odchodu předsedkyně se všeho chopí bratři Čermákovi a se správně volenou rétorikou ovládnou pole. Nabídnou další nehorázné řešení, které kupodivu všichni přijmou s pocitem, že vyhráli. Až na příští schůzi nejspíš zjistí, že už jim byty nepatří...

Havelkovo Společenství vlastníků ovšem není jen zábavná přehlídka neskonalé hlouposti a ztráty soudnosti, nabízí obecnější výpověď o stavu společnosti. Obyčejnou sprostotu dnes mnozí vydávají za právo na svůj názor, lidé jsou rozhádaní, konsenzus programově odmítají a v jejich hlouposti a extrémních názorech je ještě utvrzuje část politické reprezentace včetně hlavy státu. A přitom se vůbec nemají špatně. Jenže v takové situaci se snadno dostávají ke sluchu jednoduchá, razantní řešení. A lidé, kteří se z malicherných příčin odmítali dohodnout a chovat rozumně, jsou najednou ochotni se podvolit a doslova „podepsat papír bianko“, aniž by domysleli důsledky. I o těchto bohužel stále fungujících mechanismech je nová inscenace.

Společenství vlastníků
Scénář a režie: Jiří Havelka

Vosto5 na festivalu 4 +4 dny v pohybu, Karlínská kasárna, premiéra 7. 10.

Autor: Jana Machalická