Každý umělecký počin spojený s volnomyšlenkářem i svérázným filozofem, jehož jméno je spojováno se sexuální deviací, budí zákonitě pozornost. Bylo tomu tak i při prvním washingtonském uvedení hry v roce 1995. Ikonického pornografa a perverta, který strávil zhruba třetinu svého života po vězeních, Wright zastihuje v ústavu pro duševně choré v Charentonu, kde skutečně dožil svůj život.
Americký autor se ale netajil tím, že ze závěru života de Sadeho stvořil autorskou fikci, jejíž finále je podřízeno až teatrálnímu filozofování o hodnotě a potřebě Boha. Bible je tady v jednom dialogu hereticky kladena vedle pornografických knih „božského markýze“. A tak je ke konci tato divadelní úvaha o lidské svobodě místo důmyslnějšího rozuzlení zbytečně zatěžkána všemožnými proklamacemi.
Dramatik naštěstí nevrší pikanterie, ale staví zejména portrét svérázné osobnosti, která v krutých podmínkách nesvobody nachází jediné východisko v horečnatém psaní. O sexu se tady převážně jen mluví, zejména formou dlouhých pornografických úryvků z de Sadeho próz. V centru pozornosti tady jsou tři muži: zkorumpovaný sadistický doktor a reprezentant moci Royer-Collard, liberální a idealistický mladý abbé de Coulmier a léčený hampejzník de Sade. Abbé usilující o léčbu chovanců moderními humanistickými metodami se nakonec stane bestiálním popravčím, to když na de Sada jeho bohumilé vlídné prostředky nezabírají. Odebírá mu vše, co mu umožňuje psaní, od papíru, brků, ošacení, až ve finále dojde i na jeho údy a hlavu. A ze střetu těchto tří výrazných osobností vzlínají také ústřední témata hry i brněnské inscenace: bezbřehá svoboda autorské tvorby, moc víry i ateismu, kořeny zla lidských bytostí a také odvěká otázka, zda si lze dobro vynutit zlem.
Vizuální podívaná v hezkých dobových kostýmech
Wrightův text se v brněnském provedení místy proměnil v popisnou, spořádanou podívanou, která díky rozsáhlým slovním plochám dialogů místy připomíná rozhlasovou hru, posléze až strašidelnou story, která končí provoláními přeživších, případně již mrtvého markýze, tedy spíše jeho odťaté surrealisticky animované hlavy. I když chtěl Glaser v inscenaci co nejvíce posloužit textu, zvýraznil svým režijním přístupem paradoxně jeho dramatické rezervy. Přitom sám autor inscenátory nabádá k užití až naturalistických detailů a postupů (hromové plechy, sáčky s falešnou krví, umělé části těl a iluzionistické triky), to aby výsledek se stupňovanou hororovou atmosférou nezasáhnul ratio či srdce přihlížejících, ale zejména jejich první signální soustavu. V Brně diváka čeká vizuálně opulentní podívaná v hezkých dobových kostýmech, která však diváka spíše spořádaně svazuje, než že by svojí povahou jeho primární instinkty a pudy rozvracela. Závěrečná scéna, v níž se kolem abbého pohybují sťaté markýzovy údy i mluvící hlava, působí možná více infantilně než jako bizarní výmluvná tečka za večerem o příběhu vzývajícím absolutní (a nejen autorskou) volnost.
Glaser také nyní spolupracoval se svým osvědčeným týmem. Scénograf Pavel Borák jeviště obehnal robustní neproniknutelnou zdí blázince, uprostřed pódia se potom mění tři předepsané interiéry formou spouštění rudé látky se zlatým dekorem, kterou je potažený také mobiliář. Jindy tvoří dominantu scénografie obrovská reprodukce rokokové vyzývavé odalisky od Françoise Bouchera. Zdařilé jsou dobové kostýmy Markéty Sládečkové-Oslzlé.
Martin Siničák tady má podobu silně pudrovaného rokového hrabátka, které herecky zdařile přeskakuje mezi sžíravě sarkastickým libertinem a až dětskou radostí z oplzlých obsedantních choutek. Herec na jevišti jen poněkud bojuje s předepsanou nahotou v jednom z výstupů (markýzovi odejmou postupně skutečně všechno). To se logicky příčí kýženému obrázku hrdiny, který nemá v ničem žádné hranice. Ivan Dejmal jako ztepilý abbé de Coulmier (v historické skutečnosti hrbáč nevysokého vzrůstu) si užívá obou pólů svojí postavy se stejnou intenzitou: je předpisovým všechápajícím dobrodincem stejně jako zešíleným vraždícím monstrem. K finální popravě jej dovedou intriky a vemlouvání se doktora Royera-Collarda stejně jako markýzova neústupnost a volnomyšlenkářství. Zajímavý výkon hysterické paničky a ve společnosti odmítané Sadeho manželky Reneé ukazuje Isabela Smečková, výborná je také Elena Trčková v roli panenské pokušitelky Madeleine.
Brněnská inscenace Pera markýze de Sade je vybraně divadelně estétská a naoko obrazoborecká záležitost. I když se tady hovoří a hraje o nejednom sexuálním tabu. Zčásti je to i tím, že unikavou personu de Sade, do níž každá epocha projektuje cosi jiného, s literárním sadismem posmrtně znásilnil už sám Wright.
DOUG WRIGHT: PERA MARKÝZE DE SADE |
