RECENZE: Spratek v domě U Minuty. Průhled do Kafkova podivného světa zanechá silný dojem

Nový autorský projekt Jedlu má i německý podtitul Der kleine Fratz čili malý spratek nebo fracek – jak je libo. Je to site-specific a odehrává se údajně v prostorách někdejšího bytu Kafkových, kde budoucí spisovatel bydlel s rodiči osm let od roku 1886. V době přistěhování mu bylo šest a odcházel odtud v pubertě a také se zde narodily jeho tři sestry.

Takového genia loci si sotvakdo ve světě může dopřát a nutno říct, že inscenace s ním výtečně zachází. A tak i když celý dům prošel dávno přestavbou, divadelní Kafkův „návrat“ do míst jeho dětství vzbuzuje nejrůznější konotace a doslova vyvolává duchy minulosti. Režisér Nebeský umí s touto daností zacházet s jemnou ironií i divokou naléhavostí, jako by obrazy, které předkládá, vystupovaly ze stěn. A také s humorem – to je to, čím se tahle kafkiáda odlišuje od jiných. A tak se Herman Kafka v podání Martina Dohnala naklání k oknu a hrozí směrem k Malému rynku, kde sídlí zatracená konkurence, totiž Rottovo železářství... A pak jde divák domů a znovu kouká, že starobylé železářství přežilo komunisty, ale novou dobu už nikoliv, ve výkladu jsou nějaké nudné značkové hadry...

Karel Dobrý je v bílém elastickém trikotu a bílých šortkách s malým teleskopickým metrem u pasu úchvatný. Zvláštní křehká a senzitivní bytost, programový vyděděnec. Uši má podlepené bílou páskou, aby mu dojemně odstávaly úplně jako Franzovi, a ta bílá lepenka žije svým vlastním životem. Dobrý se choulí s notýskem ve výklenku nebo si vleze pod poličku se závěsem, svět kolem něj je prostě nepřátelský, on to ví a taky si to užívá. Karel Dobrý by ani nemusel mluvit, protože všechno odehraje očima: pocit cizoty, ironický postoj, vzdor...

Tobiášův text je velice povedený, především zábavně perzifluje různé „profláknuté“ kafkovské motivy a témata, pohrává si s nimi a dovádí je ad absurdum. To není žádná dušezpytná analýza smutného Kafkova dětství, ale šťavnatá feérie na dané téma. Kafkovi rodiče jsou modelováni do lehké karikatury, Julie, zaujatá hlavně sama sebou, se hned na počátku intenzivně věnuje holení nohou a o potomka mnoho zájmu nejeví, je pěkně studená a odtažitá, Dohnalův Herman je regulérní šílenec a s matinkou Julií vystřihnou úžasně rytmizované hudební číslo. Max Brod zase přichází ve zlatém a s kšiltovkou, na níž jako šperk září brož – smrtka (Petra Vlachynská opět navrhla báječné a lehce revuální kostýmy, které k Nebeského pojetí výborně sednou). Malého a ztraceného Franze přichází hledat i rada Vacátko s hasičskou helmou...

V druhé místnosti někdejšího bytu se světelnými girlandami se pak přechází po knihách rozložených po podlaze a Franz zde končí v pološeru na „katafalku“. Pouhých čtyřicet minut průhledu do podivného, směšného světa zanechá překvapivě silný dojem.