RECENZE: Štít proti úpadku tradic samurajů. Na Zlatý řez se vyplatí přijít

Zmíněný rozpor spočívá v osobnosti autora – zakladatele militantní organizace tzv. Společenství štítu, který si pro svou svatou válku proti morálnímu úpadku v Japonsku zvolil mimo jiné pózy a provokace v podobě okázalé bisexuality, dekadentní fascinace trpící duší a nakonec – v roce 1970 – i v podobě protestní rituální sebevraždy. Po neúspěšném pokusu obsadit se třemi svými souvěrci ministerstvo obrany a vyhlásit převrat ve jménu silnějšího, absolutně vládnoucího císaře.

Mišimovy myšlenky pro jeviště upravil a zrežíroval Jan Horák. Představuje je divákovi po celcích, které tvoří jednotlivá témata jeho úvah, vzpomínky, představy a úryvky z autorových textů. Úplně se přitom nevyhnul úskalí, která inscenování myšlenkového světa jakékoliv osobnosti přináší. Hrozí tu pocit statičnosti, zdlouhavosti a ochabování divákovy pozornosti.

Je jistě těžší hledat dramatické momenty ve statích, dopisech, komentářích a poznámkách na okraj textů a snad i divák by měl počítat s tím, že představení bude stát na pozorném sledování textu.

Režisér tu má naštěstí Pavlínu Štorkovou, jejíž dokonalý, nepatetický a mnohdy záměrně rozverný přednes ji předurčuje pro velké rozhlasové role. Ale je to i její smysl přiměřeně zacházet s gesty a vtipnými grimasami, který pronášenému textu dodá potřebnou představu a barvu. Přitom je tu většinou v pozici tazatele, protihráče, oponenta k Mišimovým názorům. To neplatí pro závěrečný monolog hrdiny k Bohu, který neexistuje. Když Mišimovy myšlenky a záznamy prezentuje ona, divák zpozorní a zaručeně na chvíli zapomene na vše rušivé a pozornost odvádějící.

Jan Bárta – častěji v roli Mišimy – je mimořádně pohybově disponován, takže představu absolventa vojenského výcviku a obdivovatele samurajské zdatnosti naplňuje dokonale. Vzrušené, až téměř extatické promluvy své postavy pronáší velmi rychle, což mu občas dělá potíže s výslovností. Časté přeřeky mohou být momentální indispozicí, která ale působí hodně rušivě. Jinak ale se svou jevištní partnerkou prokazuje skvělou souhru a zápal ústředního hrdiny ztvárňuje věrohodně a poutavě.

Jak ve Studiu hrdinů proklamují, důraz je ve Zlatém řezu kladen také na výtvarné pojetí tématu. Pozadí působivé scény Lucie Sedlákové tvoří rozměrné plátno s japonsky stylizovanou malbou oblaků, které se podle nálady proměňuje působením různého osvětlení.

Na scéně je po celou dobu představení multifunkční kmen stromu se dvěma holými větvemi (poslouží později jako zbraně), stejně tak jako není samoúčelný jeho plod velikosti obličejové masky. Socha klečícího ženského torza v nadživotní velikosti – snad gejša – poskytuje v úvodu herečce útočiště v rozjímání a později je svržena z jeviště zřejmě jako opovrhovaný reprezentant nechápavého lidského rodu.

Stejně jako scéna je i elektroakustická hudba k inscenaci – dílo autorky Natálie Plevákové – subtilní a vkusně s ní tvoří jednotný stylový celek.

Na Zlatý řez do Studia Hrdinů se vyplatí přijít. Pokud jste ho dosud neznali, obohatíte si dějiny dekadence, nihilismnu a uměleckých vyznavačů krásy v ošklivosti a zvrácenosti o dalšího, ne nezajímavého představitele.