Ten zde nyní v koprodukci s domovským divadlem připravil českou premiéru hry Petera Handkeho Stopy zbloudilých. Handkeho hra, napsaná v roce 2006, upoutá pozornost především svou dramatickou formou. Jde spíš o scénář: hlavní figurou je sám (renomovaný) autor, který v pozici pozorovatele popisuje, co se děje před jeho zraky. Tématem jeho vyprávění je svět v pohybu. Sledujeme neustále se přelévající dav lidí, z něhož se vždy vydělí dvě tři osoby, autor zaznamená jejich příběh, a postavy zase zmizí.
Handke prostřednictvím uvedených minipříběhů exponuje problematiku krize civilizace, světa ocitajícího se jakoby těsně před zánikem. Charakteristická je neschopnost lidí navzájem si pomáhat, obětovat se jeden pro druhého (dramatik si přitom pomáhá parafrázemi různých antických či biblických příběhů, postavených jakoby naruby – sledujeme postavy Oidipa, Médei, Mesiáše).
RECENZE: Babička od Martina Vokouna. Český rok v Ratibořickém údolí |
Vše vrcholí vizí zastaveného času – svět běží dál, ale čas už není. Civilizace tedy jako by jela naprázdno, samoúčelně. V samém závěru, kdy autor opouští místo pozorovatele a zapojuje se do dění, však dochází ke katarznímu obratu. Jednání lidí se stává pozitivním, smysluplným – poselství hry je skryto ve slovech: „Nadále bloudit. Být trvale zmateným.“ Pohyb je osudem i smyslem lidské existence.
I v Bambuškově inscenaci představuje pohyb stěžejní veličinu. Postavy (herci) neustálé proudí po scéně. Režisér si přitom vypomáhá zapojením statistů a daří se mu tak vyvolat dojem opravdového davu. Účinek pohybu stupňuje i hudba Tomáše Vtípila a kostýmy Zuzany Krejzkové – sledujeme až bizarní defilé postav. To vše se děje při účinném vyplnění celého rozlehlého (dolního) prostoru sálu. Vizuální složka patří k hlavním přednostem inscenace. Pohyb má v Bambuškově podání zprvu lehkovážný, humorný ráz. Výstupy mají podobu groteskních, klaunských čísel – jako například v případě muže s aportujícím psem a křičícím „nemluvnětem“ v kočárku. Postupně se ale přitvrzuje a agresivita vzrůstá. Bambušek téma navléká na aktuální problematiku, která se tu jaksi sama nabízí: uprchlíků. Z proudícího davu se stávají utečenci obtěžkaní věcmi, kteří končí v uprchlickém táboře, v němž jsou nešetrně komandováni dohlížitelem jak z koncentračního tábora.
Nejméně se režisérovi daří v rozehrávání jednotlivých minipříběhů. Inscenace postavu autorova alter ega sice zpřítomňuje (hraje ji přesvědčivě a podmanivě Miloslav Mejzlík), ale zprvu jen v krátkých monologických intermezzech. Jinak ale tento určující a sjednocující činitel hry v inscenaci absentuje a režisér minipříběhy předvádí jen jaksi samy o sobě. Nedaří se mu ale dát jim dramatický ráz, rozehrává je toporně a neinvenčně, až amatérsky. V závěrečných pasážích inscenace, kdy se od nich odpoutává a sází více na sílu scénických obrazů, působí jeho práce přesvědčivěji. Bambuškovy Stopy zbloudilých jsou spíše divadelní esejí než dramatem.
Petr Handke: Stopy zbloudilých Překlad: Barbora Schnelle Režie: Miroslav Bambušek Výprava: Zuzana Krejzková Hudba: Tomáš Vtípil Dramaturgie: Ondřej Novotný Spolek Mezery v koprodukci s Divadlem X10, premiéra 11. 10. v DUP39 |
