RECENZE: Tělo jako podivná krajina. Hic sunt dracones vytváří fantaskní a lákavý svět

Umělecký šéf souboru Štourač ve své nové inscenaci opět nesmírně originálně kombinuje postupy výtvarného a pohybového divadla. Jeho pojetí nabízí nejenom velkou vynalézavost, emoci a sílu výrazu, tak jak to u Continua tradičně bývá, ale také technickou bravuru. Čtyři tanečnice – Sara Bocchini, Nicole Nigro, Kateřina Šobáňová a Natálie Vaňová – tu doslova umí svá těla „rozložit“ na roztodivné a fantaskní prvky a vytvořit z nich podivné krajiny, bytosti či artefakty, které ožívají a jako by volně pluly v jiném časoprostoru. A také skládat půvabné miniděje, které na sebe svým způsobem navazují či ze sebe vyrůstají.

Štouračova scénická báseň je až po okraj naplněná imaginací, což by samo o sobě mohlo stačit, ale tvůrci přidali ještě jeden bonus a tím je hravost a humor. Skoro se až nechce věřit, co všechno lze třeba podnikat s čtyřmi páry nohou a jednou deskou, jak vtipně z nich lze učinit „samostatné tvory“. Tyhle nohy tělo, které normálně nosí, vlastně vůbec nepotřebují, vystačí si samy, skládají se na sebe, hladí se, postrkují a hašteří. Jsou spolu s hlavou proti sobě a kromě humorných situací, které takto vznikají, je to i pastva pro oči, protože vznikají roztodivné novotvary a propletence. Nohy se promění v ruce, v dalším příběhu v postavu bez těla jen s hlavou, jejíž slepé oči nehnutě zírají.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Inscenace se rozvíjí v přesně určeném tempu, stěžejní nápad – hra s tělem – se celou hodinu nevyčerpá, překvapuje novými polohami a přirozeně graduje. Jedním z jejích vrcholů je určitě hra s velkou stěnou z papundeklu, jakýmsi tajemným kabinetem kuriozit, který disponuje odklápěcími okénky. Když se otevřou, je to jako průchod do jiného světa, v němž se hemží zvláštní bytosti, sinalé nasvícení různě poskládaných částí lidského těla vytváří nečekané efekty, abstraktní obrazce, bizarní situace. Na scéně se pravidelně objevují i Continuem oblíbené monstrózní mantly, bezhlavé figury, které působí zpravidla výhrůžně, zde se ovšem občas zjevují i v komických souvislostech. Štourač tu opakovaně předkládá jakousi existenciálně vyhrocenou absurdní situaci a ironicky ji komentuje, taková je třeba scéna, kdy je hlava tanečnice uvězněná v osvětlené krabici a její tělo zřejmě žije jiným životem. Tvůrci také opakovaně odkazují ke kráse antických soch, k torzům, která známe ze světových sbírek, jsou to hned úvodní pohybové kreace, kdy tanečnice zvedají své dlouhé sukně nad hlavy. Jejich pohyb, postoj a vzdutá draperie jako by oživily Štursovu Sulamit Rahu nebo groteskní ženy Kurta Gebauera. „Antické“ torzo se objevuje i v závěru, kdy opět části těl ožívají v nasvícených vitrínách a plují černou tmou, aby se složily do nové tělesné sestavy.

Hic sunt dracones vytváří vlastní fantaskní svět, trochu neproniknutelný, temný a místy i děsivý, ale v tomhle univerzu se nic nebere příliš vážně. A v tomto kontrastu tkví neopakovatelný půvab celé inscenace.