RECENZE: Temný karneval Raye Bradburyho. Vrať se domu a přines svět s sebou

Originál Bradburyho prvotiny je sice z roku 1947, ale těch jedenasedmdesát let textům překvapivě neubralo vůbec nic na kvalitě. Naopak: jako by teprve v dnešní době dozrály a vydaly ze sebe maximum.

Pětadvacet povídek, které vznikaly v posledních letech druhé světové války a v prvních letech po ní (a z nichž některé byly v češtině opakovaně publikovány časopisecky i knižně), je sice napsáno v oblíbeném žánru hororu, nebo přesněji hororově laděné psychologické prózy s (vědecko)fantastickými prvky – ale o upíry, oživlé mrtvoly, psychopaty a monstra, potažmo nějaké paranormální jevy tady moc nejde. Témata jsou tu jakoby v druhém plánu. Primární je způsob, jakým Bradbury s vybranými tématy pracuje. Jeho magické vidění, jeho psychologické strategie a samozřejmě jeho řemeslná zručnost, vysoká výrazová kultura, kterou české překlady nejen plně podržely, ale v některých bodech možná ještě trochu povýšily.

Bradbury každou povídku uvádí krátkým slovem, komentářem z odstupu, zvenčí. Nedává přitom klíč, jen poukazuje na souvislosti, na podněty z reálného života, které mu v jistý čas vytanuly na mysli a nešly zahnat, dokud se z nich nevypsal.

To dává textům lehce obsedantní, neurotický charakter. A posouvá je povahově od prózy směrem k básni, k řečenému magickému vidění, které je vlastní dítěti – k symbolickým fantaziím, které zatím nepodlehly kulturní, společenské, obecně civilizační stereotypizaci a rozumovému umrtvení. Fantaziím, které berou svět jako nekonečnou projekční plochu, kde je všechno možné. Kde život není opakem smrti, kde venku je zároveň uvnitř, kde přání má sílu pohnout masivem reality.

Smrt jako možnost

RECENZE: Knižní Návraty Josefa Koudelky. Fotograf umanutý a okouzlující

Běžné, očekávatelné vztahové rovnice u Bradburyho neplatí. Jistoty jsou u něj znejisťovány, linearita dějové linie narušována; ve vyprávění se mění měřítka, střídají úhly pohledu. Hrůza se tu nerodí přímo, jako například u Lovecrafta a koneckonců i Poea, proniká do příběhu v metaforách, obrazech, skrze básnickou symbolizaci. A vytváří intenzivní, neodbytnou atmosféru. Někdy strhne čtenáře jediná věta. Jako třeba v povídce Emisar, kde vystupuje malý kluk, připoutaný dlouhodobě na lůžko: „Pse, vrať se domů a přines svět s sebou.“ A pes-vyslanec, prodloužená ruka, přivede na návštěvu vše, k čemu se klukovská představivost upíná – jedno, zdali je to rosa na stéblech trávy nebo předčasně zemřelý milovaný objekt.

Bradburyho realita je vlastně jen kousek posunutá, pootočená směrem k tomu, co by se mohlo stát: šílený vítr jako vrah; muž s „jinými“ vnitřnostmi; žnec, který kosí nekonečné pole, kde každý klas je lidským životem; žena, která se rozhodne neumřít. Tematickým svorníkem je nakonec právě smrt. Většina povídek s ní pracuje nebo se jí aspoň dotkne. Je to ovšem smrt romantická, pohádková – smrt jako možnost, jako otevřené dveře.

Všechno je nakonec v Bradburyho prvotině takové: Nic nekončí, vše je stále v pohybu. Přítomnost je bod mezi minulým a budoucím. A je z něj vidět všemi směry, do všech stran. Rovněž k Bradburyho dalšímu, bohatému dílu. Navzdory faktu, že hororové fikci už autor v následujících dekádách neholdoval. Temným karnevalem k tomu řekl za sebe vše.