Psaní o kultuře se za poslední téměř celý rok točí kolem koronaviru. Na jedné straně média poukazují na všechny průšvihy, do nichž se různá odvětví kultury dostala, což je bohužel velmi časté, anebo referují o událostech a projektech, které lze považovat za alespoň trochu dobré zprávy, potvrzující, že kultura ještě nezemřela. Je zcela výjimečné, kdy můžeme poukázat na něco, co je de facto pozitivním důsledkem krize, neboť by to bez pandemie z toho či onoho důvodu nevzniklo.
Lu´s Jukebox je právě jedním z takových případů. „Velkou sérii coververzí jsem nosila v hlavě už dlouho, ale vzhledem k mému koncertnímu vytížení nebyl čas ho připravit,“ zařazuje projekt do kontextu Lucinda Williamsová. To, že si od konce října do Silvestra na šest koncertů s písněmi, které nemá v běžném repertoáru, udělala čas, ale nebylo jen umělecky samoúčelné. Mělo to také svůj charitativní rozměr.
Streamy koncertů byly placené a procentní podíl směřoval na místa – kluby, sály, divadla – se kterými Williamsová spojuje svoji kariéru. Samozřejmě převážně ve Spojených státech, pár jich je i ve Velké Británii, mezi troškou z pevninské Evropy je například slavné amsterdamské Paradiso. Finanční podíl na tato místa by měl jít i z prodeje nosičů se záznamem koncertů.
Přebornice na covery
Pro Lucindu Williamsovou nejsou coververze ničím novým nebo výjimečným. Už svoji nahrávací kariéru začínala písničkářka, který 26. ledna oslaví osmašedesáté narozeniny, v roce 1979 albem Ramblin’, které je plné bluesových a country předělávek, od Roberta Johnsona přes Memphis Minnie až třeba po Hanka Williamse. Pak se soustředila na autorskou tvorbu, ta jí přinesla už tři ceny Grammy a další dvě želízka v ohni, za Nejlepší píseň vycházející z amerických kořenů a Nejlepší album stylu americana, má v letošním ročníku těchto ocenění, když porotu zaujala loňským dubnovým autorským albem Good Souls Better Angels. Výsledky se dozvíme 15. března.
Ovšem celá dráha Lucindy Williamsové je kromě výtečných vlastních písní (magazín Rolling Stone ji předloni zahrnul mezi stovku nejlepších písničkářů všech dob) lemována originálními úpravami převzatých songů. Dodává jim díky svému „otřískanému“, po jediném tónu poznatelnému hlasu zpravidla velmi syrový charakter, a to většinou platí i pro hudební doprovod, v němž se protíná to nejlepší z odkazu americké muziky – country, blues, gospel, folk i rock’n’roll.
Kromě patnácti řadových alb najdeme příspěvky Lucindy Williamsové na další více než stovce desek, mezi nimiž je nebývale vysoký počet takzvaných tributů, tedy poct vždy jednomu autorovi ze strany jeho kolegů či obdivovatelů. Mezi těmi, jejichž písně Williamsová v minulosti pro tyto účely přezpívala, jsou tak rozdílné osobnosti jako meziválečný gospel-bluesový drsňák Blind Willie Johnson, jeden z králů chicagského blues Howlin’ Wolf nebo zásadní countryové hvězdy Hank Williams, Loretta Lynnová, Johnny Cash či Merle Haggard.
Invenční výběr
Lu’s Jukebox zahájila Lucinda Williamsová 29. října loňského roku koncertem s názvem Runnin’ Down A Dream: A Tribute To Tom Petty. Bylo to devět dní po nedožitých sedmdesátinách Toma Pettyho a Williamsová, která je hudebně na hodně podobné vlně jako byl on (ona sama hovoří o „jižanské duši“, Petty byl původem z Floridy, ona pochází z Louisiany), písně z jeho repertoáru tak trochu vykostila, odstranila „cinkavost“ některých z nich ve prospěch typické drsnosti.
Ukázala se zde také v plné kráse hlavní instrumentální „zbraň“ celé série, totiž Williamsové pravá ruka, vynikající kytarista Stuart Mathis. Všechny koncerty se naživo přenášely z Room & Board Studia v Nashvillu, které patří pětinásobnému držiteli Grammy Rayi Kennedymu, jenž se také zhostil produkce celé série.
Následující druhý díl série Southern Soul: From Memphis To Muscle Shoals byl „jižanský“. Věnoval se soulové muzice s určitými přesahy, písním autorů jako jsou Joe South, Bobbie Gentryová nebo Tony Joe White. Následující koncert Bob’s Back Pages: A Night Of Bob Dylan Songs zasvětila, jak vidno, opět jedné osobnosti: jednomu ze svých největších idolů Bobu Dylanovi. Z jeho repertoáru si vybrala skutečně „fajšmekrovsky“. Obešla jasné a prvoplánové hity, zaměřila se výrazně i na písně z Dylanových posledních alb, a sestavila vlastně hodně syrovou bluesrockovou desku, přecházející až do psychedelie. Aniž by samozřejmě rezignovala na to, co jí i vzhledem k barvě hlasu, také skvěle sedí, totiž balady, v tomto případě zejména Not Dark Yet.
Čtvrtý a pátý díl Lu’s Jukeboxu byl vymezen stylově resp. tematicky. Název večera Funny How Time Slips Away: A Night Of 60's Country Classics o jeho náplni vypovídá přesně (dodejme, že úlohu hlavní instrumentální hvězdy v tomto případě vzal na svá bedra hráč na pedálovou steel kytaru Joshua Grange), a následující Have Yourself A Rockin’ Little Christmas With Lucinda vlastně také. Vánoční díl aspiruje zároveň na nejbizarnější část kompletu, protože kromě známých písní tohoto typu Williamsová pojednala třeba i vánoční popěvek punkových Ramones nebo Pettyho kuriózní vánoční úpravu bluesového standardu Little Red Rooster.
Lu’s Jukebox pak vyvrcholil na Silvestra 2020 parádní jízdou na téma Rolling Stones. Oproti „tématu Dylan“ neměla Williamsová zábrany na koncertě It’s Only Rock And Roll: A Tribute To The Rolling Stones odzpívat vlastně hit za hitem, všechny po svém, a některé, třeba Satisfaction, snad ještě divočeji, než to dokážou původní interpreti.
Někdo může říct, že se v případě Lu’s Jukebox jedná o „pouhé“ coververze. Ale v rámci americké kultury je tato disciplína zcela relevantní, v těch nejlepších příkladech může být stavěna na roveň autorské tvorbě. Podobné projekty navíc poodkrývají kořeny a vlivy těch, kteří je provozují. V případě Lucindy Williamsové je právě tato rovina mimořádně zajímavá a přínosná i pro poznání její bohaté autorské tvorby.
