Ruller měl před časem rozsáhlou retrospektivu v brněnském Domě umění (jde o společný projekt obou institucí), avšak koncepce pražské výstavy je do značné míry odlišná. Pročistila se a myslím i dozrála, je zřetelně vidět, co je na jeho díle podstatné, co bylo jeho největším přínosem a čím ovlivnil vývoj.
Je samozřejmé, že řada prací se představuje jen v dokumentaci, jak to často u konceptuálních umělců bývá. Instalace výstavy se od brněnské také značně liší způsobem, jakým je nutné nakládat s rozdílným prostorem. Ten pražský je výrazněji a rozmanitěji členěn, což autorově tvorbě svědčí.
Umělecké dílo by mělo být slavností, říká historička umění Markéta Theinhardt |
Zaujmou rané akce ze sedmdesátých let. Rullerovi šlo o to, aby na snímcích zachytil určité děje a situace (Cestou, 1974), které se odehrály v přesně volených a někdy i dlouho zvažovaných lokalitách a jejichž koncepci postupně promýšlel. Vybíral si místa, která měla zvláštní atmosféru a svou – někdy i staletou či tisíciletou – historii. V jeho tvorbě můžeme sledovat vztahy mezi člověkem vytvořenými předměty a volnou přírodou nebo i krajinou, která měla v blízké budoucnosti zásadně změnit svou tvář (mělo například dojít k jejímu zatopení).
Jedna z akcí proběhla v křížové chodbě brněnské Staré radnice. Do dlouhá staletí neměnného prostoru gotické architektury nasypal hromadu písku, která naopak představovala jen určitý stav hmoty, jehož trvání je předem omezené a jehož forma je nestálá. V akci nazvané Občas prostě zde (1982), která byla součástí skutečně legendárních Staroměstských dvorků, se zabýval zastaveným i ubíhajícím časem, kdy stav věcí mění někdy i náhodné lidské zásahy. Pozoruhodnou dokumentací myšlení své doby jsou Prášené papíry (1984–1985), kdy různé předměty (kamenné kostky, sirky, karty…) zanechávaly stopy na jejich ploše.
Landart zničený estébáky
V roce 1983 se Ruller zúčastnil známého sympozia Chmelnice v Mutějovicích, kde dostali všichni zúčastnění příležitost podle vlastních představ naložit s touto specifickou krajinou a zároveň se setkat s tvorbou řady dalších umělců.
Jejich instalace pak byly krátce po vytvoření zlikvidovány za asistence esenbáků a estébáků. O názorové blízkosti s Ivanem Kafkou, dalším významným českým konceptuálním umělcem, svědčí například akce Mezi vrstvami z roku 1986, která se konala v Černé rokli nedaleko Radotína. K jejímu autorství se pak oba „přiznali“ až ve sborníku Zakázané umění z roku 1996. Tomáš Ruller se také zúčastňoval mezinárodních výstav, z nichž připomínám Dialog L. A. / Praha (1989). Jeho akce Beze slov začala v Lidovém domě, kde se tato výstava konala a končila tím, že se Ruller zapálil a skočil do blízkého potoka.
Od počátku devadesátých let se pro něj, stejně jako pro všechny neoficiální umělce, situace od základu změnila. Jeho názor se přirozeně vyvíjel jednak s otevřením naší společnosti světu a jednak s novými technickými možnostmi. Pozoruhodná je videoinstalace nazvaná Ruční práce (1996), v níž použil klasické televizní obrazovky a vytvořil otisky rukou „manipulací s luminiscenčními vrstvami“. Jednoduchá a přitom rafinovaná je instalace Místo světla (1990), uprostřed níž je dětský pokojíček a kolem o sebe volně opřené tabule skla, tvořící křehkou, dokonale vyváženou a přitom labilní konstrukci. Další významovou rovinu tu tvoří kontrast mezi světlem a stínem, určující pomíjivou kompozici. Sugestivní je Podzemní světlo, poprvé uskutečněné v Mnichově (1991) a pak ještě opakované v jiných souvislostech například na výstavě Rozhraní v pražské Galerii NoD. Dvěma vrstvami pivních lahví oddělenými skly prozařuje světlo zářivky. Nahoře je umístěná palice, která v Mnichově jednoho z návštěvníků podnítila k tomu, aby instalaci rozbil.
Ruller se v dalších letech zamýšlí nad vztahy mezi různými typy společnosti, nad tím, jak se proměňuje životní styl, nebo naopak nad tím, které zákonitosti platí pořád dál. Na současný vývoj pohlíží někdy s ironií a nadsázkou (Incognito in cognito, Benátky, 2013, Strašák,Červený mlýn, 2009). Zvláštní smysl pro humor projevil na festivalu Castle of Imagination (Bytów, Polsko), kdy spolu s Giannim Piacentinim uspořádali fiktivní prohlídku zámku a nechali diváky po skupinkách pózovat s hlavami zaklesnutými v paroží. S jemnou poezií ztvárnil Ruller v cyklu 14 zastavení Svatý kopeček, který fotografoval z okna mikulovského zámku v různých okamžicích, a jak sám napsal, pokusil se zachytit nezachytitelné (Okno, 2006).
Tomáš Ruller: Perform-Made – Udržitelné záblesky Galerie hl. m. Prahy, Městská knihovna. Do 14. října |
