Ten titulek není pleonasmus, tedy zbytečné opakování slov. Je to snaha postihnout, že divadelní hra Vítejte v Thébách je jak svým námětem, předmětem zobrazení, vnějším tématem, tak svým systémem, vnitřní tematikou a problematikou, svým příběhem, dějem i postavami, prostě celým vyprávěním plně a naprosto opřena o svět politiky.
Její autorka – třiapadesátiletá anglická dramatička, režisérka a herečka Moira Buffiniová – se ozvala silně jako talent současného divadla v devadesátých letech. Některé její texty ostatně prošly i našimi jevišti a nadále přitahuje svou vůlí vidět divadlo jako možný prostředek chápání světa.
Což potvrzuje i text Vítejte v Thébách – nově uváděný v pražském Národním divadle –, který je vlastně jakousi dystopií, fiktivní představou lepší společnosti, která se ovšem lidskou praxí vyvinula proti původnímu smyslu. Tentokrát jsou to rozvrácené Théby po krvavé občanské válce, kdy nastupuje vláda žen usilujících v míru o obnovu pod vedením prezidentky Eurydiky. Přijíždí jim v tomto úsilí na pomoc první občan Atén Theseus, jenž slibuje ekonomický růst a hlavně demokracii. Ta jména ze slavných antických mýtů nejsou nahodilá, jimi vstupuje do textu dějinnost jako základní dimenze lidského bytí, jež je spojena s vyčleněním „lidské individuality“ z přírodní oblasti is ohraničením sféry „společenské“ (národů, ras či států).
V textu Buffiniové vystupuje toto společenské ohraničení autorkou nejvýrazněji v genderovém duchu, jako projev feminity, a to více, než je potřeba, neboť dějinná role žen jako politické síly je z příběhu hry zřetelná. Jinak ovšem autorka tuto rozlohu mýtu včleňuje do současných politických souvislostí chytře a ústrojně, bez násilných aktualizací; využívá mytologické kvality pouze k tomu, aby v aktuálním širokém politickém záběru neustále připomínala lidské jednání v jeho dějinném rozměru. Například Antigona musí pohřbít svého mrtvého bratra přes zákaz své sestry a prezidentky Eurydiky, protože jedině to je pro ni správné.
RECENZE: Thelma a Selma. Divoké ženy na cestě a vražda, která se (možná) nestala |
Tím rozsáhlé vyprávění v podobě velké politické fresky do sebe vstřebává některé dramatické komponenty, jako situace a postavy, což nabízí zajímavé klíčové možnosti pro scénické postupy, zejména pak pro některé herecké výkony. Tak Jana Stryková hraje Eurydiku jako inteligentní, uvažující státničku, která svým jednáním vášnivě obhajuje pozitivní představu o svobodných demokratických Thébách. Vedle ní Antigona Veroniky Lazorčákové jedná se stejnou vášnivostí ve jménu nejzákladnějších lidských hodnot, ovšem poznamenaných vědomím smrti. Zatímco její sestra Isména Pavlíny Štorkové s pragmatismem až oportunistickým opouští Théby a chystá se na vstup do bohatého přepychu Atén; což je postoj svým způsobem velmi životný, a proto i přijatelný.
Vůdce poražené populistické opozice princ Tydeus Radúze Máchy vytváří svým vzhledem i chováním trochu odpudivě bizarní obraz iracionality temných, ale i přitažlivých mocných postupů. První občan Atén Theseus je reprezentantem ekonomické a vojenské velmoci, která má prsty v osudu Théb a slibuje jim s poněkud velkopanskou přehlíživostí všemožnou pomoc. David Matásek dal této postavě žoviálnost, ale mocenská agresivita „času Atén, kdy chamtivci požírají sami sebe“, v tom politickém mumraji, ve své bezostyšné bezradnosti a neskrývané agresivnosti mu chybí.
  |
Dramaturgie činohry Národního divadla měla s touto politickou hrou o politice šťastnou ruku – i pro režiséra Daniela Špinara, jenž na nabídnutém půdorysu textu v první části inscenace rozehrál herectvím přesvědčivě expresivitu jako téma lidského prvku a jeho možností v prostoru a hranicích politiky. A na tom nemění nic ani závěr inscenace, kdy se exprese stává vnější, trochu zdobnou podobou nadbytečné emocionality, neboť sám text v touze dohrát všechny motivické linie odstupuje od svého velkorysého tématu, aby sestoupil k ryze osobním vztahům a charakterotvorným rovinám. I tak činohra Národního divadla vstoupila kvalitně do onoho stále přibývajícího proudu politizace českého divadla.
