RECENZE: Výčitky bílého muže. Minisérie Bludné kruhy diváka chytne a nepustí

Jak v roce 1990 odvrátit válku v Perském zálivu, která je nepochybně dílem Satanovým? Thomas, čtyřicátník z Connecticutu trpící schizofrenií, o tom má jasnou představu. Je nutné, aby obětoval svou pravou ruku, a tak si ji jednoho dne ve veřejné knihovně uřízne. Jeho dvojče Dominick, u nějž se nemoc neprojevila, je z Thomasova činu v šoku a zprvu považuje za samozřejmé, že podepíše lékařům souhlas, aby se pokusili bratrovu ruku přišít zpátky. Thomasovo naléhání jej však zviklá a Dominick se rozhodne respektovat jeho vůli.

Turbulentní situace odstartuje celý řetězec dalších událostí, jimž dominuje Thomasova nucená internace v psychiatrickém zařízení s přísným režimem a Dominickova zoufalá snaha jej odtamtud dostat. Dominick, který se rozvedl se ženou, kterou stále miluje, zavrhl své vzdělání a živí se natíráním domů a celkově dělá vše pro to, aby spíše nebyl než byl, má příležitost rekapitulovat svůj zpackaný život. Pomáhá mu v tom empatická doktorka Patelová, se kterou se Dominick původně schází kvůli bratrovi, ale brzy dojde na jeho vlastní psychoterapii.

Ukáže se, že kořeny jeho problémů leží mnohem hlouběji v minulosti než jen v okamžiku, kdy se jeho bratr v průběhu vysokoškolského studia zbláznil a stal se pro něj břemenem. Odhaluje se bolavý vztah dvojčat k nevlastnímu otci i křehké pouto s matkou a do monstrózních rozměrů roste záhada obklopující biologického otce Thomase a Dominicka.

Neuvěřitelný Ruffalo

Ještě hlouběji do rodinné historie zavede Dominicka rukopis vzpomínek jeho dědečka Domenica, přistěhovalce ze Sicílie, jehož matka dvojčat zbožňovala. Rukopis je v italštině a nikdo z rodiny si jej tím pádem zatím nepřečetl. Až nyní si jej Dominick nechá přeložit a z dědečkova vyprávění se dozvídá věci, které by radši nevěděl: zbožňovaný tatínek jeho matky byl samolibý a omezený macho, rasista a necita.

Že se Dominick zabývá svými i problémy své rodiny, ovšem neznamená, že se tyto těžkosti nemohou dále stupňovat. A tak se muž v těžké krizi středního věku ocitá v situaci, kdy se zdá, že svět je naprosto zhroucený a neexistuje nic než těžká osobní vina kombinovaná s rodovým prokletím. Až tento stav (a dopomoc několika silných a moudrých žen) pomůže Dominickovi dojít k poznání základních pravd: jak důležité je odpustit jiným i sobě a přijmout to, co nelze změnit.

Právě zmíněné hrdinovo prozření je avizováno v původním názvu (I Know This Much Is True) televizní adaptace i románu Wallyho Lamba z roku 1998, podle kterého je natočena. Z dnešního pohledu je ještě zřetelněji než v době jeho vydání vidět, jak toto dílo programově absorbovalo problémy, na které se postupem času v americké společnosti poukazuje s čím dál větším důrazem, ba až obsesí. Ústředním tématem je tu vina bílého muže, který si uvědomuje, jak svou arogancí (nejen osobně, ale i v předchozích generacích) ublížil ženám, etnickým menšinám, svým slabším příbuzným a koneckonců i sám sobě. Zkratka televizní minisérie tuto modelovost předlohy ještě zdůrazňuje, i když zároveň byl scenárista a režisér Derek Cianfrance tak soudný, že některé „nezbytné“ atributy doby vypustil (a tak tu aspoň nikdo neumírá na AIDS). I tak ještě v příběhu zůstalo dost překombinovanosti a instantních ponaučení; zásadní poukaz na nutnost smíření přesto působí věrohodně a ani některé dílčí motivy nelze odbýt jako pouhé schéma.

Navzdory svým epickým ambicím vícegenerační rodinné ságy je minisérie nejsilnější v intimním vylíčení vztahu dospělých dvojčat, z nichž jedno mělo větší štěstí než to druhé. Velkou zásluhu na tom má herec Mark Ruffalo, který tu poněkud kuriózně navázal na svou jinou dvojroli z marvelovských komiksových hitů. Jeho výkon v Bludných kruzích je samozřejmě psychologicky propracovanější a zahrnuje méně hřmotných speciálních efektů, nicméně postavy Thomase a Dominicka dokázal Ruffalo odlišit a zároveň propojit právě tak působivě jako Hulka a doktora Bruce Brennera. Je přesvědčivý jako zoufalý muž poznamenaný dvaceti lety života se schizofrenií i jako jeho neméně zoufalý bratr, který se marně snaží převzít zodpovědnost za všechny a za všechno. A ač by to už dnes asi nemělo nikoho vyvádět z míry, může se divák tu a tam zapomenout a tiše žasnout nad kouzlem, které umožní, aby spolu tak přirozeně hrály dvě postavy ztvárněné jedním hercem. Je to významný, ale naštěstí ne úplně osamocený důvod, proč Bludné kruhy stojí za pozornost.