Spisovatel Emil Hakl, který letos zjara oslavil šedesátku, se ozval poprvé knižně jako novinář. Pod titulem Výsek nabízí přes stovku fejetonů, které publikoval na stránkách firemního žurnálu Čilichili. Dvanáct let tu měl svou rubriku Pavlač. Ovšem pavlačového není na jeho novinařině zhola nic. Naopak, laťku tady nasadil po všech stránkách proklatě vysoko. A to přestože knížka drobné žurnalistiky je vždycky něco jako oddechový čas, pohodlné provizorium, kterým se dá zaplnit pauza mezi náročnějšími knihami krásné literatury. Ani Hakl nemá o svých fejetonech bůhvíjaké mínění, úvodem je charakterizuje jako kratochvilné čtení „do tramvaje, do letadla nebo před usnutím na noční stolek“. A zmiňuje, zřejmě pokud jde o témata i styl, taky „lehkou monotónnost“. Je to problém?
Pod slupkou komiky
V Knize roku bodoval i Emil Hakl a Jiří Padevět |
Jako literát má Hakl na svém tácku deset prozaických čárek a dvě básnické. Zatímco z prózy připomíná na záložce novinky ochotně každý kus od debutu Konec světa (2001) přes vrcholná čísla O rodičích a dětech (2002) a Pravidla směšného chování (2010) po novelu Umina verze (2016), k poezii se vůbec nehlásí. A dělá chybu, právě básnické kvality jako pestrý, bohatý slovník plus suverénní obrazné vyjadřování jsou v jeho fejetonech stálicemi, pokud jde o formu. Pokud jde o obsah, drží se Hakl svého života, který čtenáři dávkuje v podobě drobných historek – vesměs dějových, pointovaných, stejně jako třeskutě zábavných, naditých komikou, která osciluje mezi humorem a absurditou Haškova, Poláčkova nebo Hrabalova typu.
Nejenom ve svých „velkých“ prózách, ale i ve své „malé“ fejetonistice je Hakl zručný vypravěč, mistr přesných a zároveň sytých, vydatných tahů, kterými zvládne vykreslit jak situaci, tak její aktéry. A podobně jako ve své beletrii staví v novinařině děj i pointu na kontrastu tehdy a teď: světa mládí a častokrát i dětství, prostě doby dřívější, předrevoluční – a doby současné, 90. let, potažmo dvou dekád nového milénia. Kontrastnost na jedné straně maluje nostalgické obrázky, symbolické návraty do útěšné, idealizované náruče minulého, na straně druhé pak generuje neslitovné, ale zábavné komentáře k nejrůznějším sociálním jevům a projevům naší upadlé současnosti. Komedie má na svém rubu tragédii; pod slupkou pábitelské komiky zní temnější, existenciální struna.
Rogalo do Osla
Hakl sleduje ve svých podčárnících spíš anonymní materii, z níž modeluje obecnější typy a pravdy. Na rozdíl třeba od Terezy Boučkové, která vydala počet ze své fejetonistiky pár týdnů před ním –a která do svých textů, připomínajících povahou kroniku či otevřený deník, zve konkrétní reprezentanty zdejšího kulturního, společenského i politického života. Pro prvního i druhou ale platí, že jejich žurnalistika a beletrie jsou spojité nádoby. Haklovy fejetony jsou výseky, základní jednotky, zatímco jeho povídky, novely, romány z těchto základních jednotek komponují větší celky. Například fejeton Splněný slib, tematizující peripetie kolem letu na rogalu, rezonuje v první části Pravidel směšného chování; text Vpřed, kde autor pojednává svou cestu do norského Osla, pro změnu doznívá ve finále Skutečné události (2013).
Hakl fejetonista tedy za Haklem spisovatelem rozhodně nezaostává. Jmenovatel jejich práce je společný. „Není čas na city. Je třeba se uživit,“ nadhazuje jedna z postav. Kritický komentář k naší znuděné a pasivní současnosti pak autor zhustil do následující vývojové trojčlenky: „... půjčovna zkrachovala, na jejím místě je prodejna Vše pro vaše miláčky[…]. Před videopůjčovnou tam bylo, jak jinak, erotické zboží. Všechno jde správným směrem.“ Nejdřív se pěstovaly tělesné slasti, pak aspoň jejich obrazy – a nakonec jen faleš a náhražky. Rovněž knižní Výsek Emila Hakla jde správným směrem. Tramvaj, letadlo i noční stolek hravě překoná.
Emil Hakl: Výsek Argo, Praha 2018, 176 stran |
