Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

RECENZE: Weinerovo broušení talentu. Nakladatelství patří za knihu velký dík

Kultura

  16:00
PRAHA - Soubor povídek Přetržená nit, které vydalo nakladatelství Dybbuk, sdružuje knižně nevydané rané prozaické texty Richarda Weinera. V těchto juveniliích ale autor už má svůj svět, své emoce a osobitý jazyk.

Richard Weiner - Přetržená nit a jiné rané prózy. foto: DYBBUK

Richard Weiner juvenilní, ale silný a v mnohém už svůj. Dva jsou způsoby, kterak měřit začátky autorovy tvorby: jak jsou juvenilie zárodečné děl zralých; zajímavá a výnosná je i druhá optika – brát je jako svébytný umělecký tvar a nerelativizovat je tvorbou opačného pólu autorova díla. Shrnutě řeknu – je co u mladého Weinera číst.

Od prvních textů má svůj svět, osobitou emocionální matrici a vlastní jazyk. Nikdy pouhý obtisk jevové skutečnosti... Jsou povídky, kterým nedal název, jen tři hvězdičky. Nechtěl je signovat, zúžit smysl, dát jim výkladovou zřetelnost? Milenci se v ambivalentním vášnivém protipohybu přitahují a odpuzují, splývají v horečnatých explozích, odprýskávají od sebe v melancholickém citovém bezvětří. 

Panika v bludišti bez východu… Je několik rozličných povídek, ale důmyslně spřežených potůlkami, procházkami Prahou – jitřní, noční, za deště, za šírání, při srážení kaštanů na krmivo. Starým zchátralým mužem, co se sotva doráchá zpět domů, mladou dívkou, jež je v Praze s rodiči na dědově pohřbu a kterou Praha přímo vyvrátí. Spisovatelem po úmorném dni, který ubloumaný Malou Stranou se zastaví ve své kafírenské štaci… A další existence procházející městem Nerudovým, Arbesovým, až i Kafkovým.

Centrální povídka, spíš novela je Přetržená nit. Dobrá metafora. Přetrženou nit nesešiješ, můžeš ji leda svázat. Pak má ale hrbol, je deformovaná, neústrojná. On je malíř v Paříži pár roků, ona po havarovaném vztahu se ho pokouší scelit a přijede za ním z Prahy. Aroma ateliéru, přátelské půtky mezi ním a dvěma dalšími souputníky, uživateli malířské dílny, vůně barev, terpentýn. Ona se orientuje v múzách i pařížském babylonu, mezi jeho přáteli a s jakýmsi spíš sebepřesvědčujícím zájmem o jeho tvorbu.

Domácí večírky, perlivé řeči u vína, náznaky flirtíků. Jejich vztahy milostné, myslí se horizontální – už jen zvětralé. On je všude a málo pro ni. Není. Porostl, tím se odcizil, je jinde. Vzpomněl jsem si tady na Hölderlina: „Jsme to, co hledáme.“ On není ten, za kterým přijela. Má program, ostré představy, jak tvořit, má už i příznivce svých děl. Má navigaci, kudy jít, aby jeho práce byla smysluplná. Mlžinatý vztah ani znovu nezačal, přetržená nit má hrbol. Jak přijela, tak odjela. Skvělá Weinerova studie nescelitelnosti duší, které se vzdálily.

Ambiciózní črta na skle

Stěžejní prací sbírky se jeví novela Rodina. Ctihodný podnikatel, majitel větší truhlářské firmy, žena, dva synové, dcera. On je akurátnost sama, pravidelná úmorná trivialita domácího provozu, citová zatuchlost, ritualita, přísnost, přesnost. Žena je odlišná, citově i myšlenkami, barvitější než pragmatik manžel. Děti sekýrování a řádu podléhají za mala a za mlada. Pubertou a rozhlížením po životech vůkol začíná jejich mentální pohyb a doutnají první vzpoury proti otcovskému reglamá. 

Rozpor se nasycuje i tím, že matka je vlastně tichý, trvalý vzbouřenec. Samopohybem růstu dětí autorita a řád dostávají trhliny. Koroze pokračuje. Děti se inspirují u přátel ze školy, soudržnost s otcem je vniveč. Matčina předčasná smrt rodinu nescelí – naopak ji roztíná ve dví.

Příběh končí mistrně vystavěnou katastrofou. Připomenete si stavbu Ravelova Bolera. Při štěkavém rozhořeném konfliktu sebevražda dcery, po ní mrtvice otcova. Valivým i drolivým pohybem dovedl Weiner příběh od konstrukce k destrukci.

Je radost číst, jak se učí nástroji svého talentu. Tak třeba Lenkyone na obskurnost si jen hrající, je poetická, bizarní miniatura o řekněme „svaté“ kurvě, jež léčí muže sebou. Důvtipná je moralita o dvou mrzoutech, kteří ukritizovali a pozuráželi všechny v městečku. Celé se vystěhovalo do lesa a udělalo na ně dlouhý nos: buďte tam sami, vládněte si navzájem, snad že brzy se vám panování zmrzí! Je to jen črta, dech na skle, ale ambiciózní.

Weinerovo broušení talentu si zkusí umění atmosféry, koloritu, detailů. Centrum Paříže, zatmění slunce, začazená sklíčka, úlomky hovorů. Jsme spoluúčastníky fází překrytí. Mísíme se do davu, sledujeme důvěrnou dvojici a vzápětí šum množství. Úlomky dialogů, napětí, euforie, vrchol údivu, návrat běžného ruchu. Pohyby nálad, barvy, jejich kmitání. Jsme v sídelním městě impresionismu. Weinerův malý impresionistický šperk.

Pominutelnými čísly Přetržené niti jsou básně v próze – vyprchalý romantismus, patos bez vnitřního vzruchu, nadmutý jazyk, zcela neweinerovský sentiment. Však jich po nemnoha pokusech zanechal. Juvenilie pak mají mateřská znaménka Weinerova díla: od imprese k expresi. Citlivost na necitelnost. Slyší alikvótní tóny dialogu. Existence jako úzkost z existence. Cit pro někdy až agresivně výmluvný detail. Jazyk nejen významů, ale poezie za jevy a pod slovy. Život bez tíže neexistuje. Potravou duše je touha.

Jsou ikonická díla od začátku minulého století po dnešek, která čekají na generální, kritická vydání. A jiná, jež jsou moderní klasikou, a přece vydávaná pořídku, nesystematicky nebo blízko k vytracení: František Zavřel, Jakub Deml, Ladislav Klíma, Věra Linhartová, nezapomeňme na velký talent Vladimíra Párala a Richarda Weinera. Tady patří uznání a dík nakladatelství Dybbuk za Přetrženou nit.

RICHARD WEINER: PŘETRŽENÁ NIT A JINÉ RANÉ PRÓZY

Vyd. Dybbuk, 2020, 280 stran

Autor: