RECENZE: Zemský ráj to na pohled? Spíše ne, divadlo daleko nedohlédlo

Celý tento obsahově i formálně problematický tvar je vlastně volným pendantem inscenace Hoří v sadě rodném květ. Ta už předloni v Redutě jedinečným způsobem sevřela čtyři režijní miniatury zavedených tvůrců. Tento vstupní díl byl autorsky jízlivým, groteskně trefným i aktuálním podobenstvím onaší stoleté státnosti, odiskutabilní podobě dnešních dědiců tatíčka Masaryka. Jako velmi nápadité se tedy zdálo pustit ve druhém dílu ke slovu ty nejmladší. Čili generaci, která nemá ještě větší zkušenost odžitou, a může proto snít třeba o budoucnosti. Její temné, poetické igroteskní podoby měla nabídnout právě inscenace Národního divadla Brno nazvaná Zemský ráj to na dohled?.

Studentské žertíky

RECENZE: Soukromé rozhovory. Bergmanovská temnota v novém

Výsledek má nakonec tři části. Trio mladých režisérů Zuzana Burianová, Jan Holec a Anna Klimešová se třemi generačně spřízněnými autory Adamem Skalou, Davidem Košťákem a Petrem Erbesem se spojili pod uměleckou režijní supervizí Martina Františáka, který koncem roku odešel zpostu uměleckého šéfa činohry Národního divadla Brno.Vše rámují a propojují jakási vesmírná intermezza nazvaná Hvězdný svit, jimiž se Františák pokusil celek sevřít za pomocí fragmentů Máchova Máje. A verše věčného snivce, který hledal umřelé hvězdy svit a zašlé bludice pouť, jsou ideální materie. Předběhly svou dobu, a byly tedy pro současníky pomyslným poselstvím zbudoucnosti. Bohužel toto tmelení se ve výsledku ukazuje jako čistě formální a nefunkční, protože ony tři autorské fragmenty nejsou nápadité ani překvapivé. Tyto současné texty jen prázdně duní do duchaplné, objevné amocné Máchovy poezie, jevištní koexistence s ní ploské minihry jen usvědčuje z jakéhosi středoškolsky rozjíveného vtipkování, které sci-fi žánr nijak nerozvíjí.

První díl Kindervajíčko režisérky Zuzany Burianové měl podle inscenátorů být až existenciální groteskou v časové smyčce budoucnosti, přítomnosti i minulosti. Znuděný sourozenecký pár, který hltá lahváče piva a kindervajíčka, objeví stroj času a setkává se se svými dvojníky. Poněkud těžkopádný vtípek, že po nás zůstane jen český národní mok a dětská laskomina, naráží na limity textu, hereckou neohrabanost anezajímavé režijní animování anekdoty bez větší pointy.

Druhá část s názvem Ráj 2.0 vrežii Jana Holce je toporným přehrabováním se ve velké patchworkové dece a hlavně ve slovech kontaminovaných slavnými pasážemi ze Starého i Nového zákona. Přihlížející tady má skutečně materializovaný pocit apokalypsy a ironizovaného sektářství, ale zejména kvůli prkennosti tvůrců i protagonistů. Poslední část Ölmrich v režii Anny Klimešové nabídne ukecanou vědeckou konferenci obyvatelů měsíce Phobos, kteří jsou našimi prapředky a na Zemi oživí herečku Marii Durnovou, která v tomto kusu hraje. Po jejím laskavém výslechu a znovuúmrtí se dochází k banálnímu zjištění, že život se na naši pískem zavátou planetu možná někdy vrátí.

Jediné, čeho se lze v tomto textově i divadelně nenápaditém kusu zastat, je snad scénografie Jána Tereby a kostýmů Zuzany Sceránkové. Trio aktovek propojuje ústřední scénický objekt – velká rezavějící satelitní anténa. Bohužel tento satelit neslouží kzajímavější scénické akci, pokud za ně nepovažujeme toporné hopkání po něm. Sceránkové sci-fi oblečky jsou legračním propojením vesmírné i současné módy mladých.

Začínajícím divadelníkům nešlo o hlubokomyslné ponory do časů před námi. Groteska a legrace může být ideálním klíčem, jen nesmí absentovat a měla by mít nadhled. Výsledkem v Redutě jsou však ploché miniatury bez vtipu, které připomínají spíše studentské žertíky na školní besídku. Tisíckrát bylo správně řečeno, že každá tvorba je hledání ariskovaní, mladé nevyjímaje. Samo Národní divadlo Brno ale neadekvátně hazarduje se svojí pověstí, když pustí na jeviště podobně nehotový i nehodnotný tvar.