RECENZE: Žena na konci duhy. Judy je empatický portrét jedné hvězdy

Dramatický život zpěvačky a herečky Judy Garlandové zatím přitahoval hlavně televizní tvůrce, nejúspěšněji v roce 2001 v dvoudílné minisérii Já a mé přízraky, oceněné pěti soškami Emmy. Filmová biografie stále milované osobnosti, zosobňující přitažlivé pozlátko i odpuzující krutost Hollywoodu, přišla do kin až padesát let po předčasné smrti Garlandové. Zato s poměrně velkou reklamou, kterou snímku zajišťuje hlavně výkon Renée Zellwegerové, oceněný všemi dostupnými soškami včetně Oscara.

Řemeslo stále umí

Padesátiletá americká herečka, která si většinu minulé dekády dávala pracovní pauzu a sama zažila odvrácenou stranu slávy, si nemohla přát lepší roli, aby po pár zapomenutelných titulech nahlas ohlásila, že je zpět a že své řemeslo stále umí. Odpozorovala typická gesta, trhané pohyby a manýry Garlandové, do role anorektické star zhubla s odhodláním, s nímž kdysi přibírala pro Bridget Jonesovou.

A hlavně svou fyzickou proměnu, k níž napomohla i skvělá práce maskérů, kadeřníků a kostymérů, vyplnila stejně srdceryvně přesvědčivou a netriviální vnitřní podobiznou ženy neustále na pokraji zhroucení, neustále se snažící a doufající v nový začátek. Zellwegerové nejde o imitaci, ale interpretaci prostřednictvím pochopení. Jen pěvecký hlas nemá tak mocný jako její předobraz.

Její Judy je křehká bojovnice, ustrašená diva, smutný klaun, geniální troska, nezodpovědný profesionál, někdo, s kým je těžké vydržet, ale koho je také těžké nemilovat. Snímek totiž přes všechny excesy dávné star stojí na její straně, se smutným soucitem. Podle očekávání pohled do soukromí odhaluje drahou cenu za slávu, ovšem v bohatším a citlivějším provedení. Pomocí návratů k natáčení Čaroděje ze země Oz, který v roce 1939 talentovanou Frances Gummovou proslavil jako americké zlatíčko Judy Garlandovou, obviňuje hollywoodskou továrnu a její šikanující, kontrolující, manipulující bosse, kteří svého pokračovatele našli v Harveym Weinsteinovi, z počátků celoživotních trablů Garlandové. Ale také vysvětluje, proč Judy z tvrdého kolotoče, v němž ztratila sama sebe, nevystoupila. V krátkých, dojemných okamžicích štěstí ukazuje i to, co zpěvačka dokázala znamenat pro své (nejen gay) obecenstvo a ono pro ni.

Empatický portrét

I přes název Judy se film naštěstí nesnaží obsáhnout všechny bouře ženy, která profesionálně vystupovala od tří let. Soustředí se hlavně na několik týdnů od konce roku 1968, které Garlandová strávila v angažmá jednoho londýnského klubu. Práci přijala, aby se mohla dostat z dluhů a starat se v Americe o své děti. Její plány ovšem i tentokrát maří problémy s prášky, alkoholem, spánkem, sebevědomím, jídlem, dochvilností, spolehlivostí a muži, jejichž loajalita má své hranice.

Všechna stadia dráhy Garlandové byla už popsána v několika knihách, nový film se víc než na přesná fakta zaměřuje na portrét zpěvaččina psychického a emočního stavu. Tvůrci se tak v rámci dramatické licence dopouští zjednodušení a počítají s tím, že diváci o osudu této ikony něco vědí – a že jim film a jeho úhel pohledu pomohou jej lépe pochopit.

Scenárista Tom Edge, jenž prorazil povedeným romantickým sitcomem pro Netflix Lovesick a má zkušenosti i z „biografického“ seriálu Koruna, vyšel z divadelní hry Konec duhy, která před devíti, resp. osmi lety zaujala West End i Broadway. V divadle většinou působí také režisér Rupert Goold, jenž se při výletech za kameru drží buď jevištních dramat, jako je Shakespearův Richard II., nebo skutečných událostí (Pravdivý příběh). V Judy život a jeviště spojil do melancholického a empatického portrétu a pocty člověku, který dokázal žít právě jen na jevišti.