RECENZE: Život s krajtou. Svět je plný šílenců

Držitel Goncourtovy ceny Francouz rusko-litevského a židovského původu Roman Kacew se narodil ve Vilniusu v roce 1914 a prožil poměrně dramatický život, psal, režíroval, působil v diplomatických službách, věnoval se létání. Do Francie se přestěhoval s matkou, když mu bylo čtrnáct let, vystudoval tam a jako Roman Garry se brzo začal věnovat psaní. Jeho druhou manželkou byla herečka Jean Sebergová, která spáchala v roce 1979 sebevraždu, Garry se o rok později zastřelil. Celý život tvořil pod více pseudonymy, díky tomu také dvakrát získal Goncourtovu cenu – nejprve za román Kořeny nebes, posléze za Život před sebou, který vydal pod pseudonymem Émile Ajar, a komise neznala autorovu totožnost.

I novelu Život s krajtou napsal v roce 1974 jako Émile Ajar a líčí v ní život pařížského úředníka, který pracuje ve velkém podniku příznačně se zabývajícím statistikou. Hrdina je úplně opuštěný a svou samotu se snaží zmírnit tím, že si pořídil hada – krajtu a chová ho jako domácího mazlíčka. Had pochopitelně příliš na jeho city a výlevy příliš nereaguje, maximálně ho tu a tam hryzne do ucha. Jádrem novely je pak popis hrdinova groteskního pokusu o navázání známosti s kolegyní, kterou potkává ve výtahu. Slečna Dreyfusová je vnadná černoška a vzbuzuje v něm různé přísliby, které se pochopitelně nenaplní.

David Prachař novelu zdramatizoval, režíruje ji a je i autorem výpravy. S podobným typem sólových projektů má dlouholeté zkušenosti už od dob variací na Hamleta. I když šlo o inscenace jiných režisérů, vždy stavěly především na jeho osobnostním herectví, úžasné proměnlivosti a kreativitě, s níž si s vybranou figurou pohrává a rozvíjí ji v nečekaných nuancích. A stejně je tomu i v novém projektu. Kromě toho se Prachařovi zvlášť v jedné rovině podařilo vytvořit autentický obraz současnosti – sledujeme osudy nepochybně vyšinutého a deformovaného tvora, a přesto máme pocit, že to, co předvádí a jak žije, je vlastně úplně normální. Naše realita je už taková, že se dávno nepozastavujeme nad ničím, hranice mezi normálností, podivínstvím a šílenstvím je občas hodně nezřetelná.

Hrdina zprvu sedí na malé stoličce uprostřed pilin, v nichž se ukrývá jeho studenokrevný mazel. Vytáhne ho, laská se s ním, nechá se jím obtáčet a vypráví o svém neveselém životě uprostřed davu. Věcně líčí, jak navštěvuje bordel, ale nebývá spokojený s tamější přehnanou hygienickou péčí.

Extatický tanec s hadem

RECENZE: Ibsenova hrdina Elida Wangelová ožívá na bílém plátně

Po obou stranách „manéže“ s krajtou jsou dva kancelářské stolky, kde sedí kolegové – Jakub Prachař a Pavel Fajt. Klapot psacích strojů, údery razítek, bouchání hrnkem a využití dalších netradičních artefaktů vytváří zvláštní hudebně-zvukovou fakturu inscenace. Tak se třeba rozvine působivý hudebně pohybový výstup, při němž David Prachař extaticky v jakémsi šíleném záchvatu tančí s hadem. Tento typ psychofyzického herectví je především základem imaginativního řešení situací, volnosti a hravosti. Hořkosmutných klauniád ve výrazně mimickém a gestickém provedení.

S hrdinou to jde ale s kopce, občas, když je šťastný, v euforii běhá jako pes od jednoho kolegy ke druhému, ti však zůstávají naprosto nezúčastnění. Světlé chvilky prožívá jen ve výtahu se slečnou Dreyfusovou, kterou zosobňuje obrovská šitá figurína v minisukni. Velká hnědá stehna, smyslné rty. Tahle nadžena ovšem také nereaguje, ani nemůže. A tak se hrdina stále víc propadá do hlubin své samoty a depresí a po posledním nezdaru odevzdá svého mazla do zoologické zahrady. Přijde domů a pomalu a rezignovaně se svlékne, na tělo si natáhne hadí kůži a uloží se ke spánku, z něhož se nejspíš neprobudí. Na zadním horizontu se objeví růžové květy velkého stromu a konejšivě povlávají, vše se noří do tmy a hrdina ponořený do stínu kamsi pomalu stoupá po žebříku.