Ještě nedávno věděl o Tereze Vlčkové jen málokdo. Její fotografie snově levitujících dívek na vrcholcích beskydských kopců nebo pochmurné záběry malých dvojčat v lesním šeru znali jen znalci. Pak ale přišly úspěchy na veletrhu Prague Foto 2008, Mezinárodním festivalu fotografie v polské Lodži nebo na festivalu Transphotographiques ve francouzském Lille a snímky pětadvacetileté fotografky se rázem začaly objevovat v blízkosti děl takových jmen jako Joel Peter Witkin, Jeanloup Sieff nebo Peter Knapp.
Vlčková dobře charakterizuje současný trend, kdy fotografující ženy přebírají žezla svým mužským kolegům a prosazují se nejdůrazněji v historii české fotografie. To dokládá i právě probíhající francouzský festival Lyon Septembre de la Photographie 2008, kam bylo přizváno dvanáct mladých fotografek, aby hájily české barvy. A k jakému tématu tyto ženy - poté co jejich kolegové vyčerpali motiv těla a tělesnosti - tíhnou? K identitě. V kurzu je zkoumat sebe a své proměny, ale také role ve vztahu k mužům, dětem i společnosti.
Jak být dobrou milenkou
Originální téma sebe sama ve vztahu k lidem ve svém okolí rozehrává už tradičně Dita Pepe. Po cyklu Autoportréty se ženami nyní přichází s Autoportréty s muži. Na snímcích se chameleónsky mění z manželek na milenky mnoha mužů různého věku, charakteru, profesí i postavení. Z dívčích pokojíčků a ložnic vyšla do exteriérů a díky spolupráci se svým manželem Petrem Hrubešem vtiskla fotografiím brilantní techniku kombinující existující a umělé osvětlení. Pepe na sebe opět strhává pozornost svými proměnami a schopností dokonale splynout s prostředím před objektivem. Ze snímků se toho o jejích „objektech“ dozvíme hodně, jen jedna věc zůstává i nadále skrytá. Kdo je vlastně Dita Pepe?
Kateřina Držková jde na průzkum identity jinou cestou. Místo, aby ji hledala, rozhodla se ji sama vytvořit. Pomocí počítačové grafiky vizualizovala sny zahraničních uprchlíků v Česku a vytvořila pro ně svět mnohem zářivější, než jsou studené utečenecké tábory. Využila k tomu autentické černobílé záběry, které si diváci prohlížejí v malých kukátkách, vedle kterých visí mnohonásobně větší výrazně barevné portréty stejných lidí zachycených v realitě fiktivních bazénů, vilových čtvrtí nebo noblesních kanceláří.
Do nadpozemsky krásné přírody zavádí diváky naopak Tereza Vlčková. U jejích magických portrétů dvojčat s názvem Two vytane na mysli paralela s malířskými díly starých italských a španělských mistrů, uhrančivými portéry Loretty Luxové nebo Augusta Sandera i Kubrickovými a Burtonovými horory (k nimž se fotografka ráda hlásí). „Nejsme schopni rozeznat, kdy se jedná o skutečná dvojčata, a kdy o klony jednoho děvčátka vytvořeného v počítači, někdy si dokonce nejsme jisti, zda nejde o dokonalé panenky z umělé hmoty,“ říká kurátor české sekce Vladimír Birgus.
Kdo jsme, co jsme a co jsme byli
Masky z kusů chleba, masa, květů, peří či dolarových bankovek posloužily Barboře Bálkové jako prostředek k odložení vlastní identity a k možnosti zakrýt všechny své nedostatky, pocity i nálady.
Zajímavý experiment představila Barbora Žůrková se svým manželem Radimem, kdy vytvořili v počítači portréty neexistujících potomků spojující její vlastní geny s rysy různých mužů. „Pokusili jsme se hledat obraz toho, kdo jsme, co jsme, co jsme byli a čím bychom mohli být,“ píší autoři.
Festival Lyon Septembre de la Photograpie končí 31. října, v jeho průběhu převezme Tereza Vlčková hlavní cenu Prix BMW pro nejlepšího účastníka.
- 27. září 2008 12:06
