Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Revoluční kabaret i pastelová nahrávka Schubertovy Zimní cesty v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

Kultura

  11:00
Ensemble Opera Diversa, brněnské alternativní uskupení nezávislých profesionálních hudebníků a zpěváků, na sebe poutá pozornost už od konce 90. let především operami svých kmenových tvůrců - skladatele Ondřeje Kyase a libretisty Pavla Drábka. Poslední inscenací Opery Diversa je Štědroňův Chameleon aneb Joseph Fouché.

Opera Diversa: Chameleon foto: Opera Diversa

O poetice tohoto souboru mnohé napovídají už názvy, například cyklus Labských horrorroperr (mj. Mluvící dobytek s vtipným kresleným filmem), veselý Pickelhering 1607 jako parodie na barokní divadlo nebo dokonce „multimediální“ záměrně postmoderně eklektický Dýňový démon ve vegetariánské restauraci, během jehož uvedení je uvařen a publiku rozdán chutný pokrm nejen operní, ale i zeleninovo-dýňový. Soubor uvedl také nápaditou janáčkovskou anekdotu týmu Ivo Medek – Alois Piňos a Miloš Štědroň Věc Cage aneb Anály avantgardy dokořán, o fiktivním setkání Janáčka s americkým hudebním experimentátorem Henrym Cowellem.

V inscenaci Ponava (Zmizelé řeky) se pokusili být „vážnější“ a v brněnském podzemí, kterým protéká potok Ponávka, hledali „zamlčovanou minulost“. Jejich operně-speleologické bádání v podzemí / paměti města ale tenkrát bohužel zůstalo jen u jakéhosi vznešeného hlásání pravd. Do své opery „napěchovali“ i téma holocaustu nebo poválečného odsunu německého obyvatelstva i rok 1989. Příliš veliké sousto na osmdesát minut jednoho večera.

Diversifikovaný Chameleon

Chameleon původně vznikl v tvůrčím týmu s Ludvíkem Kunderou, Petrem Oslzlým a Peterem Scherhauferem a tehdy, v roce 1984, se v inscenaci Divadla na provázku „strefil“ do doby, kdy ve společnosti silně rezonovala témata konfidentství, fízlování, převlékání kabátů a podlézání mocným a analogie životních osudů Josepha Fouché v bouřlivých dobách Velké francouzské revoluce a Napoleonova císařství s normalizací 80. let byla jasně čitelná.

Ne že bychom dnes neměli politické přeběhlíky, patolízaly, konspirátory a chytráky, kteří sledují svůj prospěch, ale ten mrazivý dojem, se kterým tehdy odcházeli diváci z této provázkovské inscenace, se nyní nedostavil. Pro uvedení Operou diversa Miloš Štědroň dílo výrazně přepracoval do hodinové hudební grotesky s podtitulem „revoluční kabaret, ve kterém jde o krk“. Opera, která ve své tradiční podobě usychala na vznešenou nedotknutelnost, skýtala nejen snadný terč pro zesměšnění svých manýr, ale kupodivu i životadárný pramen pro sdělování širších souvislostí o světě a lidech v něm na principu hravosti, nerovnoměrné přetržitosti, vršení více či méně souvisejících faktů i záměrné redundance do nových souvislostí s posunem akcentů, se střihovou montáží různých, často disparátních pohledů a s pulzující oscilací mezi vážným, humorným, směšným, groteskním. Ve Štědroňově Chameleonovi se střídají nejrůznější hudební styly napříč staletími s odrhovačkami, madrigaly, menuety a dostane dokonce na parafráze hanáckých lidovek. Stejně tak se mísí dialogy s komentáři v prudkém sledu přetržitých scén v jakémsi divokém balábile, ve kterém se na půdorysu volně pojaté historické osy melou útržky situací a postojů skutečných historických postav Fouchého, Ludvíka XVI. i XVIII., Robespiera nebo Napoleona, ale i figur zcela fiktivních – Kašpárka nebo Hanáků. Štědroň se svou typickou potutelností totiž nechá v závěru Fouchého deportovat nikoli do Saska, ale na Moravu, kde si z autorit nikdo nic moc nedělá. Orientovat se v té změti stylů, postav a fikcí však bylo obtížné a místy matoucí.

Bylo zřejmé, že Štědroň dobře věděl, pro jak „vytrénované“ interprety, ostřílené studiovými postupy mimo „kamenná“ divadla, svou operu píše. Mohl se spolehnout, že členové Opery Diversa dokážou vnést do inscenace hravost, ironický odstup, skloubí pěvecké party z pohybově náročným hereckým projevem – a především uplatní „ducha“ soudržnosti a kolektivní pospolitosti. A že má v Gabriele Tardonové dirigentku mimořádně zběhlou právě v soudobé opeře stejně jako v hráčích komorního orchestru. A že v Tomáši Studeném najde režiséra, který dokáže rozhojnit tento danse macabre postav (ale i Koní) v otrhaných dobových kostýmech, do kterých se zpěváci, zde označovaní jako „spíkři“ provázející večerem, průběžně přehrávají, o další roviny a jejich mnohovrstevné konotace. Včetně umístění inscenace do Mozartova sálu Reduty s rudými tapetami. Na jedno zhlédnutí se vše ani nedá vstřebat.

Miloš Štědroň: Chameleon anebo Joseph Fouché

Dirigentka Gabriela Tardonová, režie Tomáš Studený, scénografie Sylva Marková. Ensemble Opera Diversa, premiéra 3. prosince 2015, psáno z reprízy 8. března 2016.

Hodnocení 70 %

Zimní cesta v měkkých pastelových barvách

Písně jsou specifický, mistrovský obor. Jejich hlavní síla je v bezprostředním intimním účinku na posluchače, nerozptylovaného vizuálními vjemy. Cyklus Zimní cesta velkého německého romantika Franze Schuberta s 24 písněmi na básně Wilhelma Müllera z let 1827-28 patří k vrcholům tohoto žánru. Tento rozsáhlý, více než hodinový cyklus v těch nejjemnějších odstínech vykresluje různé polohy duše a prožívání muže, který se po ztroskotání prvního milostného vzplanutí trápí různými pochybami a prohrami lásky. Podobná soužení patrně prožil každý a Schubertovy písně jsou výborným médiem pro probuzení vlastních vzpomínek a kontemplaci. Dokonce láká ke scénickému ztvárnění, jak se o to nedávno v dramaturgické vynalézavosti festivalu Struny podzimu pokusil Jiří Heřman, když svým rukopisem hudebně-dramatického rituálu hledal divadelní tvar pro příběh Poutníka, kterého v trojjediné podobě tří barytonistů nechal putovat zimní krajinou i jeho rozbouřenými city. A střetl se právě s tím, jak obtížné, ba nemožné je převést do konkrétních scénických obrazů ono neuchopitelné „cosi“, které svou nekonkrétností dokáže sklenout právě hudba.

Záleží na nastavení každého posluchače a atmosféře, kterou si k poslechu nahrávky vytvoří. Těm, kteří se poddají sedmdesáti minutám nahrávky Zimní cesty, kterou právě vydal Radioservis v interpretaci barytonisty Romana Janála a klavíristy Norberta Hellera navodit až transový stav.

Franz Schubert: Zimní cesta. Roman Janál – baryton, Norbert Heller – klavír

Sám záznam vznikl před dvanácti lety – v roce 2004 ho pod hudební režií Jiřího Gemrota Janál a Heller nahráli v rozhlasovém studiu č. 1 zde v Praze na Vinohradech. Barytonista Roman Janál, absolutní vítěz karlovarské pěvecké soutěže z roku 1995, od roku 1997 sólista pražského Národního divadla a o dva roky později držitel ceny Thálie za roli Polluxe v inscenace Rameauovy opery Castor a Pollux byl tou dobou na vrcholu v lyrickém a spinto oboru jako Giovanni, Oněgin, Kalina ve Smetanově Tajemství, Vok Vítkovi v Čertově stěně nebo otec Germon ve Verdiho Traviatě, Escamillo v Bizetově Carmen. A věnoval se soustavně i písňovému repertoáru. Také Norbert Heller patří k našim předním klavíristům, který se kromě sólového působení především v dílech klasicismus a romantismu věnuje i hudbě komorní jako partner pěvců nebo houslistů. Jeho nahrávku sonát Franze Schuberta na hammerklavier Konrada Graffa na zámku v Libochovicích ocenil Český hudební fond.

Janál a Heller se neženou za romanticky exaltovanými erupcemi citů. Volí pastelové barvy plné jemných odstínů a nuancí smutku i naděje, rezignace i odhodlání, smíření i bouřlivého vzdoru, bolesti i odlehčeného žertu, mladistvého roztoužení i znavené odevzdanosti. To vše „šeptají“, napjatě vyprávějí i bouří s přesně vybranými místy pro forte, jejichž účinek pak působí jako zjevení před ponorem do dalších vln melancholie, žalu, opuštěnosti. Janálova intepretace s tmavým hlasem zaujme především měkkými liniemi legát na dlouhém dechu, ale také výborně zvládnutou deklamací. Janálovo a Hellerovo odkrytí těch nejtajnějších zákoutí lidské duše obstojí i obrovské konkurenci interpretů Zimní cesty, jak ji u nás s mimořádnou vnitřní koncentrací uvedl před dvěma lety koncertně uvedl Jonas Kaufmann v partnerství s klavíristou Helmutem Deutschem. Ostatně tohoto tenoristu, který dnes patří k absolutní špičce svého oboru budeme mít příležitost slyšet tuto středu ve Smetanově síni Obecního domu znovu ve zcela protikladném recitálu árií a scén Pucciniho verismu, který vzepjaté bouře citů nanáší plnými, až křiklavými barvami.

Franz Schubert: Zimní cesta

Roman Janál – baryton, Norbert Heller – klavír. Nahrávku z roku 2004 vydal Radioservis, a.s., 2016.

Hodnocení: 90 %

Autor: