Zpěvák a skladatel Trent Reznor (42), jenž za projektem již téměř dvacet let stojí, do Česka přijel představit nové album Year Zero, orwellovsky temnou předpověď blízké budoucnosti Spojených států, jejímž rokem nula z názvu desky má být letopočet 2022.
Spíš než tématem, totiž mračny stahujícími se nad americkou demokracií, vzbudilo album pozornost „guerillovou“ propagací, která smyslem pro dobrodružství a zápletku připomínala důvtipně sestavenou počítačovou hru.
Vynalézavost, hravost a smysl pro konspiraci
Fanouškům kapely kladl Reznor návnady: na veřejných záchodcích byly „náhodně objeveny“ počítačové disky obsahující tajné informace včetně telefonních čísel a na druhém konci linky se ozval záznamník s překvapivým sdělením ohledně budoucnosti. Internetové stránky zase vyžadovaly značnou schopnost kombinace, aby je vůbec bylo možné najít.
Vynalézavost, hravost a smysl pro konspiraci, které Reznor jako tvůrce konceptu osvědčil, dávají představu o jeho hravějším druhém já, jež by jinak zůstalo skryté za tváří věčně nasupeného zprostředkovatele temných emocí.
Promyšleně poskládaný, téměř dvouhodinový bezešvý koncertní set pondělního večera přecházel mezi nejnovějším materiálem a skladbami z 90. let, kdy si NIN vydobyli svou „špinavou“ syntezátorovou hudbou největší uznání. Reznor obklopený znamenitými spoluhráči tak přítomné ubezpečil, že nezůstal stát na místě. Přitom už to tak vypadalo - s albem With Teeth (2005), vydaným po šestileté odmlce, se zdálo, že vyceněné tesáky Reznorovy hudby přece jen časem ztrácejí na ostrosti.
Novou deskou, podle Reznorových slov „hlukovým experimentem“, jež má počátek v laptopu kdesi mezi zastávkami na koncertních turné, se ovšem Nine Inch Nails zabydleli ve 21. století.
Soustředěná energie
Platí to i o samotném Reznorovi, který místo drog - podle jeho urostlé postavy soudě - poslední dobou spíš holduje posilovně. Zběsilost v srdci zůstala, jen po spoluhráčích už na pódiu nelétají plastové lahve s vodou, jako tomu bylo před třinácti lety. Stále vyzařuje energii, jen je daleko soustředěnější.
Celkový dojem z dnešních Nine Inch Nails se dá popsat slovem přísnost - pokud jím myslíme kombinaci strohosti a přesnosti vyjádření zvukem i obrazem. Střídmá vizuální složka, místy připomínající obraz z kamerových systémů, skvěle rozvíjí téma paranoidního strachu z dění kolem i estetiku šmíráckých reality show, jindy zas nabízí „zlou televizi“ se záběry, které snad raději nechceme vidět.
Předním důvodem, proč bylo pondělní setkání s Nine Inch Nails tak vydařené, je ovšem Reznor coby skladatel. Pokud označení pop znamená sdělnost a smysl pro melodii, je Reznor výjimečný popový tvůrce, v čemž má blízko například ke stejně pochmurným Depeche Mode či stále vitálním Švýcarům Young Gods.
Návrat po třinácti letech zakončil Reznor v roli průvodce tíživými sny skladbou Something Must Break od Joy Division a poté dvěma vlastními, kdy zlostnou Head Like A Hole z alba Pretty Hate Machine (1989) vystřídala baladická Hurt, známá také v podání Johnnyho Cashe.
Spíš než tématem, totiž mračny stahujícími se nad americkou demokracií, vzbudilo album pozornost „guerillovou“ propagací, která smyslem pro dobrodružství a zápletku připomínala důvtipně sestavenou počítačovou hru.
Vynalézavost, hravost a smysl pro konspiraci
Fanouškům kapely kladl Reznor návnady: na veřejných záchodcích byly „náhodně objeveny“ počítačové disky obsahující tajné informace včetně telefonních čísel a na druhém konci linky se ozval záznamník s překvapivým sdělením ohledně budoucnosti. Internetové stránky zase vyžadovaly značnou schopnost kombinace, aby je vůbec bylo možné najít.
Vynalézavost, hravost a smysl pro konspiraci, které Reznor jako tvůrce konceptu osvědčil, dávají představu o jeho hravějším druhém já, jež by jinak zůstalo skryté za tváří věčně nasupeného zprostředkovatele temných emocí. Promyšleně poskládaný, téměř dvouhodinový bezešvý koncertní set pondělního večera přecházel mezi nejnovějším materiálem a skladbami z 90. let, kdy si NIN vydobyli svou „špinavou“ syntezátorovou hudbou největší uznání. Reznor obklopený znamenitými spoluhráči tak přítomné ubezpečil, že nezůstal stát na místě. Přitom už to tak vypadalo - s albem With Teeth (2005), vydaným po šestileté odmlce, se zdálo, že vyceněné tesáky Reznorovy hudby přece jen časem ztrácejí na ostrosti.
Novou deskou, podle Reznorových slov „hlukovým experimentem“, jež má počátek v laptopu kdesi mezi zastávkami na koncertních turné, se ovšem Nine Inch Nails zabydleli ve 21. století.
Soustředěná energie
Platí to i o samotném Reznorovi, který místo drog - podle jeho urostlé postavy soudě - poslední dobou spíš holduje posilovně. Zběsilost v srdci zůstala, jen po spoluhráčích už na pódiu nelétají plastové lahve s vodou, jako tomu bylo před třinácti lety. Stále vyzařuje energii, jen je daleko soustředěnější.
Celkový dojem z dnešních Nine Inch Nails se dá popsat slovem přísnost - pokud jím myslíme kombinaci strohosti a přesnosti vyjádření zvukem i obrazem. Střídmá vizuální složka, místy připomínající obraz z kamerových systémů, skvěle rozvíjí téma paranoidního strachu z dění kolem i estetiku šmíráckých reality show, jindy zas nabízí „zlou televizi“ se záběry, které snad raději nechceme vidět.
Předním důvodem, proč bylo pondělní setkání s Nine Inch Nails tak vydařené, je ovšem Reznor coby skladatel. Pokud označení pop znamená sdělnost a smysl pro melodii, je Reznor výjimečný popový tvůrce, v čemž má blízko například ke stejně pochmurným Depeche Mode či stále vitálním Švýcarům Young Gods.
Návrat po třinácti letech zakončil Reznor v roli průvodce tíživými sny skladbou Something Must Break od Joy Division a poté dvěma vlastními, kdy zlostnou Head Like A Hole z alba Pretty Hate Machine (1989) vystřídala baladická Hurt, známá také v podání Johnnyho Cashe.
