Na papíře inscenace Bludného Holanďana vypadala nadějně přinejmenším národnostní příslušností inscenačního týmu. Wagnerova opera tu zní v interpretaci německého dirigenta Karla-Heinze Steffense, který měl při svém prvním hudebním nastudování nové inscenace od jmenování hudebním ředitelem Státní opery v srpnu 2019 dozajista ambici se patřičně předvést.
K tomu do Norska umístěná pověst o přízračném námořníkovi dostala norského režiséra a Ole Anders Tandberg byl v tiskové zprávě Národního divadla prezentován jako osobnost, která udává trendy ve světové opeře. Výsledkem je ovšem jen pokračování zatím pramálo přesvědčivé série inscenací pod vedením uměleckého ředitele Pera Boyeho Hansena.
Valící se hudební hmota
Karl-Heinz Steffens se nechal příliš prvoplánově vést pouze instrumentací Wagnerovy partitury – kde hraje celý orchestr, znělo až ohlušující fortissimo, kde Wagner použil menší počet nástrojů, hlasitost se snížila. Jenže to je málo pro barvité vyjádření partitury a kontrastních motivů přízračného Holanďana vedle triviální písničky u kolovrátku, děsivého mořského živlu a andělského vykoupení, Erikovy zamilované kavatiny...
RICHARD WAGNER: BLUDNÝ HOLANĎAN Státní opera, premiéra 20. 1. RICHARD WAGNER: TRISTAN A ISOLDA Severočeské divadlo opery a baletu, předpremiéra 13. 12., premiéra 14. 1. |
Výsledkem zůstala valící se hudební hmota, kterou naštěstí zdolávali sólisté obdaření zvučnými hlasy. Joachim Goltz z mannheimské opery má pro roli prokletého námořníka sice světlejší barvu, než známe z podání Antonína Švorce nebo Richarda Haana, nicméně jeho baryton má dostatečnou znělost a sílu, aby se po celou operu udržel i nad tak hutně hrajícím orchestrem.
Norská sopranistka Elisabeth Teige jako Senta také překonávala zvukovou masu, ovšem ve výškách za cenu tlaku na hlas, který ochudil slavnou Sentinu baladu o výrazové odstínění jednotlivých slok. Ze všeho toho burácení se vymanil alespoň Aleš Briscein, když svým lyričtějším, ale dostatečně zvučným tenorem plastičtěji modeloval upřímně zamilovaného Erika.
Bludný Holanďan. Joachim Goltz v pražském nastudování Wagnerovy opery v režii Oleho Anderse Tandberga.
Zdeněk Plech zatím není s němčinou tak úplně sžitý a v pojetí Sentina otce Dalanda se uchyluje k jednostranné bodrosti. S menší rolí chůvy Mary si s přehledem poradila mezzosopranistka Jana Sýkorová, zatímco v případě Matthewa Swensena zůstalo zcela nejasné, proč bylo třeba do nevelké role Kormidelníka zvát zahraničního hosta se zastřeným, pro wagnerovský part slabým tenorem. A pokud jde o sbor – pochodování po sešikmené točně a zpívání i ve výšce jeviště je dozajista náročné, ale přece jen by mu pod vedením Adolfa Melichara prospěl stmelenější zvuk a větší rytmická přesnost.
Efekt prvních deseti minut
První vizuální dojem po předehře s nekonečně nudnou smyčkou projekce vlnící se hladiny, která vůbec nekorespondovala s Wagnerovou hudbou, byl ovšem velkolepý – celé jeviště zabírá nakloněná točna, ze které na začátku vidíme jen Dalandovy námořníky opřené ve výšce o zábradlí. Pod nimi se jako chřtán nestvůry otevírá průhled pod točnu.
Když se celá tato mohutná mašinérie otočí nakloněnou stranou dopředu, rozkryje se plocha se čtyřicítkou postelí uspořádaných do řad jako v lazaretu. Jenže nápadem zastavět celé rozlehlé jeviště Státní opery obrovskou točnou se režisér a scénograf v jedné osobě chytil do vlastní pasti, jakkoli lze sklopení měnit.
Efektu prvních deseti minut po otevření opony obětoval stereotypnost dalších více než dvou hodin inscenace (hraje se bez přestávky). Nad rámec otáčení a sugestivního svícení se s takovou scénou nedalo nic moc dělat – kromě toho, že v postelích se s námořníky střídaly dívky, oblečené uniformně jako Senta v neslušivých černých šatech s bílými límečky.
Holanďan v suknici s vlečkou a hustě našitými tylovými volány připomíná mořskou najádu, Senta dívenku z hororové komedie Addamsova rodina a Dalandova posádka zarostlou partu klonů našeho Krakonoše. Senta si s Holanďanem přísahá věrnost krví z naříznutých zápěstí jako Vinnetou s Old Shatterhandem, lovec Erik kolem nich popochází s puškou a školačky s kanystry. Není divu, že účastníci této sešlosti spolu příliš nekomunikovali.
Ať už jiní mohou režisérův výklad „číst“ jinak, v Bludném Holanďanovi jsou dvě nepominutelné klíčové situace: připlutí a odplutí Holanďanovy přízračné lodi a Sentin závěrečný vykupitelský skok. Zahalit příchod Holanďana dýmem a rudou barvou je řešení dost triviální. A ze skoku se Tandberg „vylhal“ tak, že Senta sestoupí po obvodu točny v klidu dolů, nahoře se objeví najáda/Holanďan, spustí se na ně padáčky s diodami (spásy?), sejdou se uprostřed mezi postelemi a pohladí se po tvářích. Z přízračného námořníka a vykupitelské oběti Senty zůstal larmoyantní biják s mohutnou hudbou.
Uzemněná keltská sága
Ústecké podmínky jsou nepoměrně skromnější. A bylo možné akceptovat, že čtyři hodiny Tristana a Isoldy tu zkrátili víc než o hodinu. Scénu tvoří soustava kruhů navozujících dojem spirály – při své jednoduchosti byla multifunkční a otevírala prostor pro fantazii. Jenže režisérka Andrea Hlinková směřování do sci-fi univerza zkombinovala s pohádkovým barvotiskem kostýmů a to celé zahltila projekcemi kombajnů, jelenů, krokodýlů, lyžaře a takové spousty dalších věcí, až tím starou keltskou ságu o smrti z lásky „uzemnila“.
V hudebním nastudování však Miloš Formáček postihl Wagnerův princip „symfonické“ opery. A s obdivuhodnými výkony Jakuba Pustiny jako Tristana a Elišky Weissové v roli Isoldy bylo možné se při předpremiéře vnořit do bezčasí tristanovské nevyhnutelnosti v dráždivé ambivalenci měkkého plynutí a chronického napětí, vynořování a odplouvání příznačných motivů a nekonečných melodií v jednotě a wagnerovské vyváženosti zpěvu a orchestru.
Jaká škoda, že se ústecký soubor s touto inscenací nebude prezentovat na letošním festivalu Opera 2022 v Praze. Troufám si tvrdit, že by měl úspěch a na tak v našich podmínkách vzácný titul by přišlo víc než šedesát diváků, kteří se při premiéře ztráceli v hledišti Severočeského divadla.
