Pokud má rocková komunita jakousi šlechtu, za pár dní osmašedesátiletý Kanaďan Robbie Robertson patří nepochybně mezi její nejvyšší vrstvy. Když usoudil, že šestnáct roků intenzivního muzikantského života vyčerpalo The Band po stránkách tvůrčích i lidských, skupinu rozpustil. Ale ve velkém stylu.
Koncertem za přítomnosti filmového štábu přítele Martina Scorseseho, který loučení sestříhal do skvělého polodokumentárního snímku The Last Waltz (1976), na němž se podíleli hostující Neil Young, Joni Mitchellová, Eric Clapton, Van Morrison, Muddy Waters, Dr. John a samozřejmě i Dylan. Se Scorsesem pak spolupracoval na hudebním doprovodu filmů Zuřící býk, Barva peněz, Kasino nebo Gangy v New Yorku (Marty, jak se režisérovi říká, je také s protagonistou vyfotografován objektivem Antona Corbijna v bookletu aktuálního disku).
Pokud Robertson neměl pocit, že má co říct, nikdy nechodil s "kůží na trh". Po debutovém albu (Robbie Robertson, 1987), produkovaném Danielem Lanoisem a s hostujícími členy U2 i Peterem Gabrielem, vydal ještě rovněž brilantní poctu neworleanské muzice Storyville (1991). A pak už jen desky, na nichž dal prostor pokrevním sestrám a bratrům z rezervací (Music for Native Americans, 1994, a Contact from the Underworld of Redboy, 1998).
Ctitelé jedinečně eklektického zvuku The Band, po kterých trvale zůstaly songy jako The Night They Drove Old Dixie Down, Up on Cripple Creek anebo The Weight (v Česku zdomácnělého jako Břímě z repertoáru Marsyas), nebo už sólových skvostů Broken Arrow, Fallen Angel (věnovaného předčasně zemřelému klávesistovi The Band Richardu Manuelovi) nebo podmanivým recitativem protkané písni Somewhere Down the Crazy River zřejmě ani nedoufali, že se doslova legendární kytarista, skladatel i textař ještě znovu přihlásí o slovo.
Ale naštěstí se tak stalo a Robertson, obklopen elitní instrumentální společností, znovu nabral energii ze svých nejhlubších hudebních kořenů.
Indián a Angličané
V létě loňského roku se Robertson objevil - tehdy s evidentní a dnes už zase splasklou nadváhou - objevil na kytarovém festivalu Crossroads dávného kamaráda Erika Claptona a počalo se šuškat o jeho návratu na scénu. Právě Clapton také Robbieho pozval zkusit natočit zatím jen nahozené společné nápady do Londýna. Na místě byli studioví superprofesionálové basista Pino Palladino i bubeník Ian Thomas a nahrávky začínaly dostávat slibný tvar.
A když Robertson uvažoval o klávesových nástrojích, Eric navrhl zavolat svého někdejšího parťáka z kapely Blind Faith, hvězdného Stevieho Winwooda, i filmovou muzikou zoceleného akustického klavíristu Mariuse De Vriese (autora zásadní hudební koláže filmu Moulin Rouge a tady podílníka na závěrečné, skoro vážnohudební orchestrálce Tango for Django).
V definitivních nahrávkách se pak objevují ještě další vyhranění kytaristé Tom Morello z Rage Against the Machine, kvákající v songu Axman, divoký novátor na pedálovou steelku Robert Randolph i Bill Dillon, obvyklý Robertsonův komplic. V dokumentaci se také dočteme, že blíže nespecifikované "přidané textury" přidal do Claptonovy instrumentálky Madame X frontman Nine Inch Nails Trent Reznor.
Kdo si zamiloval obě předchozí Robertsonovy desky, musí být nadšen i z How to Become Clairvoyant, které na ně i po tak dlouhé přestávce plynně navazuje. A ocení Robbieho noblesu, s níž se dělí o výsledek s vybranými hudebními přáteli, rovněž gentlemansky decentními a nestrhávajícími na sebe nadbytečnou pozornost. Přestože jde o tak velká jména.
Rocková šlechtaRobbie Robertson: How to Become Clairvoyant Macrobiotioc Records / Universal, 2011 |
Posluchač asi pochopí, že už to dál prostě nešlo, ale nějaké konkrétní důvody v písňovém textu samozřejmě nenajde. Ovšem věřit všemu, co z přiškrceného Robbieho "nezpěvu" na výtečném, sevřeném a pravověrně rockově-písničkářském albu zní, lze velmi snadno.
