V každém případě jsou na novém muzikálu vidět letité zkušenosti a inteligentní přístup tvůrčího tandemu Osvaldová – Soukup. Jejich vklad do domácí muzikálové tvorby a dnes už i zřetelný styl, je nepřehlédnutelný.
Libreto je svižně napsané, nepostrádá cit pro dramatické situace, texty písní potěší originálními verši a neotřelými obraty i drsnějším humorem. Ne vždy ale tato "programová šťavnatost" vyzní tak, jak si autorka představovala. Například zbojníkovi muži čekající na popravu pějí: "Kdopak je rytíř bez bázně a hany, který v den své smrti není podělaný". Osvaldová se ráda pohybuje na hraně ironie, která ji ale občas zradí a vyzní úplně jinak, přímočaře, neřku-li hloupě. Příkladů by v novém muzikálu bylo víc.
Strach z prázdného jeviště
Děj, který si leccos vypůjčil ze scénáře amerického snímku z roku 1991, je stará dobrá pohádka o střetu dobra a zla. Odehrává v tajemném lese, kde panují kouzla, potulují se skřítkové, lesní bůh, a když někdo zemře, zase ožije. Nechybí tu ani čarodějnice, z níž se vyklube ambiciózní matka hlavního zloducha. Vypadá to, že jediný důvod, proč byl Robin Hood převeden do muzikálové podoby, je ten, že by to se všemi tajemnými proprietami v černém lese mohlo efektně vyjít. Nastudování je důkazem této "dramaturgické úvahy", tolik stálého vzruchu a lidnatých skrumáží na jevišti se hned tak nevidí. Padají klády, přesouvají se kašírované kamenné kvádry, herci prosviští na kladce nad hlavami diváků. Postavy mají stálé nutkání prát se, mlátit někoho po hlavě nebo jen zkoušet hmaty z bojových umění. Je však třeba říct, že scénograf Martin Černý a light designér Pavel Dautovský dokázali nemožné – na malé ploše vytvořili monumentálně působící akční scenérii.
O MUZIKÁLU:Ondřej Soukup: Robin Hood |
Prostě režisér a choreograf Ján Ďurovčík všechno vsadil na akci a pohyb, skoro to vypadá, že trpí úchylkou zvanou horror vacui a nesnese, aby malé jeviště Kalichu bylo chvíli prázdné – bez bitek, soubojů, tanců a merend všeho druhu. Škoda, protože těch pár činoherně rozehraných čísel má nápad a švih. Tady hraje prim Michal Pleskot v sympatické komediální stylizaci – jeho obžerný bonviván Mnich Tuck se vyznačuje příjemnou hereckou nápaditostí i dobrou pěveckou úrovní. Totéž se dá říct i o glosujícím duu Nasleplý skřet (Petr Pečený) a Nahluchlý skřet (Ivan Vodochodský), kterému Osvaldová napsala vtipné předscény podle starého osvědčeného mustru. Dobře vyšel i duet Šerifa z Nottinghamu s Biskupem rozložený do roviny skutečného dialogu a vnitřních monologů.
Velice příjemným překvapením je i Václav Noid Bárta v titulní roli zbojníka ze Sherwoodu. Je nadán přirozenou komediálností, na jevišti existuje autenticky a svobodně, kromě toho slušně zpívá a umí se pohybovat. Je autodidakt, ale má cosi nedefinovatelného, a to cosi jej k pobytu na jevišti opravňuje, je to snad kus živočišnosti, temperament, uvolněnost. Tedy nejen sex appeal. Naproti tomu zkušený Kamil Střihavka v roli Šerifa z Nottinghamu vyjma zmíněného duetu působí toporně, a tentokrát nemá ani žádné zajímavé party, aby se mohl blýsknout pěvecky. Leona Machálková jako jeho nejbližší "spolupracovnice" čarodějnice se od začátku snažila, seč mohla, aby postavě s divokým vývojem dodala opodstatnění, což se jí kupodivu nakonec podařilo.
Ondřej Soukup ve svém hudebním zpracování šikovně využívá keltské motivy, ale celkově jeho hudba působí až monotónně, malou nápaditost dohání důrazem na rytmus a tempo. To je dobře patrné u sborové finálovky před závěrem první části – divoké vydupávání rytmu doprovázené "živočišnou" choreografií diváci přijímají velice vděčně. Stejně jako přeexponovaný zvuk zaplňující občas až nesnesitelně komorní prostor Divadla Kalich.
Navzdory velké snaze po novém hudebním přečtení romanticko-dobrodružného tématu a využití originálních nástrojů včetně keltské harfy, flétny a píšťal je tu skutečné melodické invence pomálu, což je u muzikálu, který chytlavé, nebo ještě lépe "vlezlé fláky" potřebuje jako sůl, přece jenom na pováženou. Johanka z Arku se Soukupovi povedla lépe, tam hudba dodávala emoci, zatímco tady se ji snaží vyrábět.
Tvůrčí tým muzikálu nejen na základě televizní castingové show neváhal obsadit nové tváře. Je to jistě sympatická snaha, ale má své limity. Například oslavovaný talent Nela Pocisková (Lady Marianna) je celkově nevýrazná, se špatnou dikcí, v hereckých situacích byla bezradná a doslova se vytrácela. I Marii Blahynkové (Komorná Kitty) herecká nezkušenost značně komplikovala život, takže se celkem logicky uchýlila k přehrávání.
