LN: Do Brazílie jste poprvé přijela v roce 2007 jako lektorka češtiny pro krajanskou komunitu. Jednou z vašich žaček byla právě vnučka Jana Antonína Dolores. Co jste tehdy věděla o historii její rodiny?
Na začátku asi jen to, co zná skoro každý: základní informace o Baťovi a o Zlíně. Postupně jsem se ale díky Dolores dozvídala mnohem víc. Ona vlastně může za to, že jsem začala psát knížky. Líbily se jí moje články pro Respekt. Čas od času mě hecovala: „Proč nenapíšeš knihu?“ Já jsem tenkrát nevěřila, že bych něco takového zvládla, ale Dolores mě naočkovala tou svojí baťovskou umanutostí, že když se pro něco rozhodnu, prostě se to stane.
Až po několika letech jsem si byla jistá, že napíšu román o Janu Antonínovi. Nechtěla jsem ho popisovat jako nedotknutelnou modlu. Zajímalo mě, jak on i členové jeho rodiny pohlíží na rodinnou historii, a napadlo mě, že hlavním hrdinou knihy bude jeho duch, který se na vše dívá s odstupem. Vidí nejen dobu, kterou prožil, ale také události po roce 1989, kdy se jeho děti a vnoučata snažily očistit jeho jméno.
  |
LN: Proč se vlastně Jan Antonín rozhodl, že vybuduje další baťovské impérium v Brazílii?
V meziválečných letech cestoval po celém světě, ale Brazílie na něj zapůsobila nejvíc. Viděl v ní ohromný potenciál: spoustu půdy, kterou bylo možné odkoupit a kultivovat. Když v roce 1939 musel uprchnout z Československa, věděl, že právě Brazílie je místo, kde může začít od nuly. Od 19. století tam probíhaly kolonizační snahy na území, které bylo vzdálené od civilizace. Byla to neprostupná džungle, kterou místní nijak nevyužívali.
On měl jasný plán: vybuduje čtyři města, kde postaví továrny, a zároveň bude kultivovat celou oblast. Chtěl, aby si u něj místní mohli vydělat a mohli si pak koupit půdu a založit vlastní hospodářství. Zajímavé je, že jeho kolonizační snahy se dodnes vyučují na univerzitách v Jižní Americe. Brazilci ho také nominovali na Nobelovu cenu za mír. Myslím, že se skoro neví, že pomohl nejen Brazilcům, ale také stovkám židovských rodin z Československa, které díky němu odjely před válkou do Brazílie. Přesné číslo už se asi nikdy nedozvíme, ale i kdyby zachránil jen jednu, je to úctyhodné.
LN: Jaký byl průsečík mezi jeho moravskou náturou a brazilskou mentalitou?
On byl hodně temperamentní – a to jsou Brazilci taky, takže v tomhle si rozuměli. Na druhou stranu velmi často narážel na to, že chtěl jednat férově, ale místní byli zvyklí na jiné způsoby. Hlavní slovo tam má sto rodin, které přišly z Evropy do Brazílie, a tihle lidé ho mezi sebe samozřejmě nechtěli pustit. Jan Antonín se nikdy nechtěl podvolit tomu, aby někoho uplácel nebo proti někomu intrikoval. Věřil, že vychovává zdatné obchodníky, ale také lidi, kteří si zakládají na dobrém chování. Na jednu stranu to bylo vizionářské, na druhou stranu trochu arogantní.
LN: Vaše kniha představuje historii očima Jana Antonína, jeho dcery Ludmily i vnučky Dolores, „vypráví“ i baťovská továrna. Proč je v knize tohle střídání postav?
RECENZE: Románový hlas J. A. Bati rezonuje velkou silou |
Chtěla jsem ukázat rozdílné pohledy na minulost, proto je tam jiný rytmus i jiný slovník. Jan Antonín mluví slovácky, Dolores míchá portugalštinu, slováčtinu a taky srbštinu, protože její tatínek byl Srb. Hodně mi pomohlo, že mi půjčila řadu materiálů z jejich rodinného archivu. Asi nejzajímavější pro mě byl deník její maminky Ludmily. Na počátku války jí bylo 25 let. V deníku líčí, jak musela odjet z Česka do Brazílie. Tenkrát byla zamilovaná do klavíristy Rudolfa Firkušného, snila o svém vlastním životě. Pochopila jsem, že v prvních letech v Brazílii se cítila lapená ve světě, který vytvořil její otec. Postupně se však smířila s tím, že už se domů nikdy nevrátí, a zapojila se do budování firmy. Mimochodem byla to právě Ludmila, kdo v době, kdy firma neprosperovala, navrhl model bot, které si kupovaly tisíce Brazilek po celé zemi.
LN: Jan Antonín vzpomíná na poválečné roky a také na proces v roce 1947, kde ho komunisté obvinili z několika zločinů. Co jste o této kauze zjistila?
Nestačilo, že v roce 1945 komunisti znárodnili baťovský majetek. Potřebovali pošpinit jméno Jana Antonína, protože věděli, že ho tisíce lidí u nás i v zahraničí respektují jako sociálně empatického podnikatele. Komunisti hledali nějakou cestu, jak z něj udělat zlého vykořisťovatele. Potřebovali na něj nakydat co nejvíc špíny nejen kvůli Zlínu, ale také kvůli jeho majetku v zahraničí, který vyvezl ven před válkou. Jan Antonín chtěl přijet z Brazílie do Prahy, aby se mohl v průběhu procesu bránit, ale komunisti mu řekli, že mu dají jen jednosměrný pas.
Podařilo se mi sehnat několikahodinový záznam procesu. Vysílalo se to po celé republice. Přímý přenos museli poslouchat taky dělníci v Gottwaldově. Podle obžaloby prý Jan Antonín spolupracoval s nacisty a chtěl před válkou vystěhovat Čechy do Patagonie. Komunisti ale zcela překroutili fakta. Tento proces nadlouho pošpinil Baťovo jméno nejen u nás, ale i v zahraničí.
LN: Duch Jana Antonína popisuje také počátky sporů s nevlastním bratrem Tomášem, zakladatelem firmy. Ve vašem podání si nebere zrovna servítky a mluví o Tomášovi dost neomaleně. Opravdu takhle mluvil?
Dolores mi vyprávěla, že její dědeček říkal věci napřímo. Když se mu něco nelíbilo, nijak se nežinýroval. Vzájemné neshody mají kořeny už ve 20. letech, kdy Jan Antonín odjel do Ameriky. Podle Tomáše se nechoval tak, jak předpokládal, na dálku se pohádali a Jan Antonín dal výpověď. To se Tomášovi líbilo, že se dokázal vzepřít, že si uměl prosadit svůj názor. Každý byli z jiného těsta: Tomáš chtěl všechno na maximum úsporně, jeho nevlastní bratr to viděl jinak.
Další spor vznikl před válkou, kdy se Jan Antonín dohodl se svým synovcem – Tomíkem, že mu svěří svůj podíl ve firmě, aby se firma udržela v českých rukou. Jenže tenhle majetek se Janu Antonínovi už nikdy nevrátil. Konflikty v rodině trvaly patnáct let a bylo to úmorné pro obě strany.
LN: Desítky let usilovala rodina Jana Antonína o nápravu. Dolores v těchto snahách pokračuje. Jak proběhla její první návštěva Zlína v 80. letech?
Vždycky snila o tom, že se tam jednou podívá. Do toho bájného království, které založila její rodina. A když ho konečně viděla, říkala si, že by ho mohl někdo vymalovat a opravit. Jednou odpoledne prý probrečela několik hodin. Nějak to na ni všechno dolehlo, celé ty roky, kdy slýchala, jaká křivda se jim stala. V roce 2007 se rodina dočkala očištění jména Jana Antonína. S majetkem je to složitější, prý je větší než církevní restituce, jsou to ohromné částky, asi si to naše vláda nemůže dovolit. Pořád je to ale majetek, který jsme ukradli.
Ve své knize jsem chtěla ukázat, že i když měl Baťa dokonale promyšlenou vizi, nemohl ovlivnit, jak ho semelou dějiny.
